Prosinec 2013

Identita||Čtvrtá kapitola

31. prosince 2013 v 19:58 | Ami |  Identita
Ahoj! Identity! Nebudu to nijak okecávat, prostě pište do komentářů co Vás napadne!


Project about blogs stories

31. prosince 2013 v 11:15 | Ami |  Projects
Ahój!!! Tak jsem se Vám vrátila od babi :) Chytla jsem u nich rýmičku :D Ta rýma je takovej šmejd! Mno, ale u babi to bylo bájo! Samá TV a v ní jeli Lovci duchů. Božííííííí! Děsně jsem byla na prášky, když tam ten debžot v předposledním díle 2. série zabil mýho miláška :D No jo, já už vážně blbnu :). Na večer by tu mohla být 4. kapča Identity :) Těšte se!
Dnešní článek- Projekt od Milči :) Skoro všechno je dost těžký!


1. Jaká je tvá oblíbená blogová povídka?
2. Jaká je tvá neoblíbená blogová povídka? (Klidně i taková, co se ti jen nelíbí)
3. Jaká je dle tebe ta nejšťastnější blogová povídka?
4. Jaká je dle tebe ta nejsmutnější blogová povídka?
5. Jaká je dle tebe ta nejstrašidelnější blogová povídka?
6. Jaká je dle tebe ta nejkrvavější blogová povídka?
7. Jaká je dle tebe ta nejlepší "happyendová" povídka?
8. Jaká je dle tebe ta zatím nejpovedenější blogová povídka?
9. Jaká blogová povídka se dle tebe zatím skvěle vyvíjí?
10. Jaká blogová povídka dle tebe nesmí nikdy skončit?
11. Jaká blogová povídka má dle tebe, co nejdříve skončit?
12. U jaké blogové povídky si přeješ mít více dílů?
13. Do jaké blogové povídky jsi úplně blázen?
14. Jaká blogová pro tebe hodně znamená i ve skutečnosti?
15. Jaká blogová povídka by se dle tebe měla vydat?
*16. Jaké dvě blogové povídky si myslíš, že jsou téměř stejné (případně se v něčem podobají)?
17. Jaká je tvá úplně nejoblíbenější blogová povídka?


Konec...Konečně!

28. prosince 2013 v 6:31 | Ami
Ahoj! Tohle jsem sepsala v dost špatné náladě! To víte, deprese! To je takovej...No, radši mlčím! To, co se přihodilo...Není moc dobrý, hlavně pro mě! Doufejte, že budu zase schopná fungovat! Opakuji: Tenhle článek je psán v depresi! A je divnej...
Psáno: 23.12. 2013 ve 21:13... V hluboké depresi, která mě zasáhla! Zatím se mějte! Nevím, kdy Vám sem dám tenhle článek...Opravdu...

Knižní Nej||9. Nejzajímavější kniha, kterou jsi kdy četla

28. prosince 2013 v 5:01 | Ami |  Projects
9. Nejzajímavější kniha, kterou jsi kdy četla

Takže...Nejzajímavější kniha? Už vím! Rozhodovala jsem se mezi:
Dědička - Amanda Hockyngová
Drahokamy - Kerstin Gier
Hunger games - Suzanne Collinsová
Chvíle před koncem - Lauren Oliver

A zvolila jsem...Chvíli před koncem od Lauren Oliver :) Tahle knížka byla úplně něco jiného než na co jsem byla zvyklá a stále jsem. Většinou čtu...Asi tak nějak tušíte (podle povídek!). Ale tahle kniha byla prostě jiná a tím pro mě zajímavá!


Lasturové oči||Dvanáctá kapitola

26. prosince 2013 v 3:30 | Ami |  Lasturové oči
Ano, LO! Tahle kapča je přednastavená! Stejně jako několik příštích článku! Doufám, že se bude líbit :)!



Ráno mě probudilo zaklepání na dveře. Chvíli jsem jako omámená pochodovala v pokoji sem a tam a po pár minutách jsem přeci jenom šla otevřít. Ve dveřích stála ta malá hnědovláska, Kate. Usmála se na mě. Oplatila jsem jí úsměv. Ospalý úsměv.

"Ahoj! Mám tě zavolat na snídani!" Zašvitořila Kate. Usmála jsem se na ní a přikývla jsem.

"Dobře, jen se půjdu převlíct," Kate přikývla. Zabouchla jsem dveře a sesunula jsem se na podlahu. Usilovně jsem mrkala, abych zahnala slzy. No skvělé. Vyškrábala jsem se na nohy a došla jsem k té obrovské skříni, kde jsem si vzala oblečení. Do ruky jsem brala cokoli. Došla jsem do koupelny. Vyslíkla jsem pyžamo, které bylo propocené, jelikož mě zase v noci tak urputně bolela hlava. Přesně tak, jak ten první den co jsem přijela. Asi budu muset Maxovi říct, aby mi to konečně vysvětlil. Problémem, ale je, že od té pusy jsem s ním nemluvila, ani jsem ho neviděla. Nedivím se, když jsem nevylezla z pokoje. Sprchovala jsem se snad deset minut. Vypla jsem sprchu, protože jsem byla celá rudá od vařící vody, kterou jsem na sebe nechala stékat. Vylezla jsem ze sprchy a oblékla jsem se do oblečení, které jsem si přinesla. To, co mi padlo pod ruku bylo strašně upnuté tričko s dlouhým rukávem a kalhoty, které znázorňovaly mojí postavu. Vlasy jsem si sčesala do culíku, který jsem nechala volně plandat. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Tmavé kruhy pod jasně zelenýma očima! Bezva! Chystala jsem se vyjít z koupelny, když v tom to přišlo zase. Ta úporná bolest v hlavě. Přitiskla jsem si prsty na spánky a bolestně jsem vykřikla. Sesunula jsem se na podlahu a vyčkávala. Bolest nechtěla odeznít. Většinou trvala tři až pět minut, ale teď už se tady v bolestech svíjím deset minut. Už jsem byla tak vyčerpaná, když v tom jsem si všimla, že někdo buší na dveře koupelny. Huso pitomá!!! Když jsem šla do koupelny, zamkla jsem za sebou. Naštěstí jsem seděla blízko dveří a z posledních sil jsem otočila klíčkem v zámku. Ozvalo se cvaknutí a do dveří vletěl Max. Jakmile mě uviděl na zemi, kde jsem seděla, spíše ležela v bezvědomí. Přešel ke mně a dřepnul si. Hlavu měl ve stejné úrovni jako já. Vzal mě za bradu. Cítila jsem na ní jeho horké prsty. Zamžourala jsem do světla. Otevřela jsem oči. Max se na mě usmál. Oplatila jsem mu úsměv, který byl sice slabý, ale jeho očividně potěšil. Rozpřáhl ruce a já jsem se nějak dostala do jeho náruče. Zabořila jsem svůj obličej do jeho hrudi. Nasávala jsem jeho vůni. Voněl po skořici. Objala jsem ho kolem pasu a odmítala ho pustit. Po tvářích se mi začaly koulet slzy. Max vzal mojí hlavu do svých dlaní. Polcem mi utřel slzy a upřeně se mi zadíval do očí. Pokusila jsem se na něj usmát, ale můj pokus se moc nevydařil.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se. Jeho hlas zněl přiškrceně a ustaraně. Namáhavě jsem přikývla.

"Zvládneš dojít do pokoje?" Zavrtěla jsem hlavou a Max se usmál. Vzal mě do náručí a odnesl mě do postele. Jemně mě na ni položil a odešel. Nechtěla jsem, aby odešel! Prokrista, co to se mnou je? Po chvíli zírání do stropu se konečně otevřely dveře. Pomalu jsem se posadila. Do místnosti napochodoval Max a v ruce nesl tác s jídlem. Zase taková velká nálož! Za chvíli ze mě bude hrouda tuku! Max si sedl na kraj postele a na peřinu položil tác. Ani jeden jsme nemluvili, nebylo o čem! Vlastně bylo, ale...

"Víš Becco, ta pusa...To bylo..." Koktal Max. Pomalu jsem se k němu přesunula. Odsunula jsem tác stranou a přitikla jsem se k Maxovi blíž. Ano, bylo to trochu divné. Hlavně v mém stavu.

"Já...Neovládl jsem se! Promiň, jestli můžeš!" Celou dobu sledoval moje rty. Naklonila jsem se k němu blíž a přitisla jsem mu dva prsty na ústa. Chtěla jsem ho umlčet, ale on pořád něco povídal. Už jsem to nevydržela a udělala jsem jedinou možnou věc...

"Odpusť mi to," zašeptal a já jsem mu přitiskla rty na ty jeho. Byly příjemně teplé a jemné. Max mě chtěl odstrčit, ale na poslední chvíli se zarazil a neudělal to. Opětoval mi polibek a já ho ještě víc prohloubila. Co to dělám? Asi jsem se zbláznila! Ovinula jsem Maxovi ruce kolem krku. Max mě chytil kolem pasu a já mu ve vlasech opisovala kroužky. Maxovy ruce se pohybovaly po mém těle směrem nahoru. Přestal mě líbat a do vlasů mi začal šeptat.

"Jsi krásná," a když si uvědomil, a já taky, že mi pomalu zajíždí rukou pod upnuté tričko, oba jsme se od sebe odtrhli. Zrychleně jsme dýchali a usmívali se na toho druhého. Při té naší "líbačce" jsme rozházeli peřinu. Oba jsme byli celí rudí v obličeji.

"Promiň, nechala jsem se unést!" Zašeptala jsem. Max se tiše usmál a poté se trochu odtažitě zeptal, nebo mi to spíš oznámil.

"Bude z toho problém!" Přikývla jsem. Max pokrčil rameny a mně se začala zase točit hlava. Max ke mně přistoupil ještě blíž a já mu zašeptala do ucha.

"To nebylo poprvé," nechápavě se na mě zadíval.

"Co?!" Zeptal se nechápavě. Usmála jsem se na něj a přitom jsem ho hladila po tváři.

"Ale nic, jen ta bolest. Víš co myslím?! Stalo se to hned po našem příjezdu." Maxovi se zajiskřilo v očích. Přikývl.

"Co teď?!" Zeptal se přiškrceně. Pokrčila jsem rameny. Přesunula jsem k nám tác s jídlem a kývla jsem. Max se zasmál.

"To budeme jako jíst?!" Přikývla jsem, Max se znovu rozzářila a naklonil se ke mně blíž. Odhrnul mi vlasy z krku.

"Mám lepší nápad!" Zamrkala jsem a on se usmál. Naklonil se ke mně, sebral mi lžičku, kterou jsem chtěla začít jíst jogurt a hodil ji za sebe. Poté mě zase políbil.

***

Kate upusila lžičku. Ostatní u stolu se na ní nechápavě zadívali. Král s královnou si vyměnili nechápavé pohledy. Kate začala něco brblat.

"Becca...Jídlo...On...Max...My...Ariven...Pusa...Ne...V pokoji...Nepřítel..." Královna k ní přistoupila a jemně jí šáhla na rameno. Kate se na ní otočila s vytřeštěnýma očima.

"Kate, co se děje?!" Zeptala se královna jemně. Kate polkla a začala vyprávět. Když dovyprávěla Ariven na ní vytřeštila oči. Alex se sarkasticky culil a král s královnou se po sobě nechápavě koukali. Rose si stále zachovávala chladnou tvář. Ariven se zvedla od stolu a omluvila se, že jí přešla chuť. Práskla dveři a vydala se po schodech tam, kde měla pokoj Poslední.



Já aneb Střípky z mé maličkosti

24. prosince 2013 v 5:01 | Ami
Štědrý večer nastal, když jsem doma chlastal! Krásný Štědrý den, abych byla přesná! Už jen kousek a příjde Ježura :) Těšíte se? Mno, to je fuk a teď k tomu vánočnímu dárečku :) Jak už napovídá nadpis, teda jestli vůbec napovídá :) Chtěla bych Vám ukázat fotky mé osůbky! Ale upozorňuju Vás, vypadám tam strašně! Nejsem fotogenická!
Snad si fotky užijete, nejsou sice z Vídně, ale ze školy :) Naše různé akce! A ty fotky jsou nic moc! To víte, ale měli by Vám stačit takhle :)!
PS: A holky? (Vy víte který) Jste tam taky!

Tohle je?? Ze dne zvířat :) Nedivte se, že tam vypadám jako idiot! PŘEMÝŠLÍM!!!
Jo, ta hnědovláska, která se sklání nad papírem jsem já :) A to vedle mě je (nemáte to odemě) Ellnesa!
A ten ichtil za náma, toho znát nemusíte :)!

No jo, to je naše první "oficiální" akce!
Samozřejmě Já, jsem se nechtěla fotit tak jsem se raději otočila!
Otočená já, madame, Ta špinavá blondýnka je náš Psycho Enes a Ellnesu poznáte, ta už tady byla :)

A to jest naše druhá akce, kde jsme "vařily"
Naše trio Psychoušů se nechtělo fotit a tak já a Ell (no, musela jsem to nějak zkrátit) na sebe míříme vařečkama, teda, mířily!
A náš Psychouš se tam jako přiblble směje!

No a tady jsme byli v nemocnici dát dětem dárečky!
Vlevo: Enes (Psycho!), já!
Vpravo: Tina a Viki, tu neznáte a ani nemusíte!
A Ell se ulejvala s angínou doma, že?!

Tak co? Jak se Vám líbí dáreček?

INFOčlánek

23. prosince 2013 v 9:52 | Ami
Ahojky! Zítra jsou Vánoce! Tímto článkem bych Vám chtěla oznámit, co se tady bude dít o prázdninách! Začnu...Třeba teď...
Dnes článek nečekejte! Jen tento :)
Zítra tady máte jedno vánoční překvapení, které se stane i Vaším vánoční dárečkem!
25.12. Tu nic nebude, články čekejte tak obden!
26.12. Je tady pro Vás nachystaná kapitola k LO!!!! Asi se těšíte co?
A dál to nemám vymyšlené! Od 26.12. jsem u babičky, takže se omlouvám SBéčkůb, že nebudu obíhat. Vím, že v této době taky moc neobíhám, ale nemám na to moc náladu :D Každopádně se nebojte, že Vás tu pře prázdniny nechám umřít nudou :D...
Můžete čekat pár kapitol od Identity, LO, možná pár básniček a sem tam (není to moc pravděpodobné) nějakou recenzi...
Asi budu končit tenhle výkec a jo...Děkuju všem, kteří čtou ať LO nebo Identiu! Identita se u Vás podle komentářů stala hodně oblíbenou! Nedivím se, že LO jsou nic moc, je to má první povídka :) Ale přesto Vám děkuju!
Užíjte si krásné Vánoce a šťastný Nový rok!
Tak já končím. Zatím se mějte!

Ami Arnerllová

Identita||Třetí kapitola

21. prosince 2013 v 5:01 | Ami |  Identita
Ahoj! Touhle dobou nejspíš spím a potom jedeme do Vídně! Možná bych sem mohla hodit nějaké fotky :) Mno, uvidíme :) Užijte si kapitolu a komentujte prosím!

PIŠTE, CO BYSTE CHTĚLI POD STROMEČEK



Probudila mě palčivá bolest v lýtku. Co to? Vždyť to včera vypadalo tak hezky. Z úst mi unikl přidušený sten. Zhluboka jsem se nadechla a čekala jsem dokud se bolest nepřežene. Chvíli jsem jen tak seděla a zírala do tmy. Přemýšlela jsem, co asi dělá moje teta se strýčkem, kteří bydlí v Anglii. Přemýtala jsem, co by bylo teď kdybych se podle otcových pokynů přestěhovala teď už s mrtvým bratrem do Anglie. Na věci by to nic nezměnilo. Mí rodiče by byli stále mrtví. Ale co když ne! Ozval se nadějný hlásek v mé hlavě. Ne, to určitě! Okřikla jsem ho v duchu. Bezva, už si povídáš sama se sebou! Posměšný hlásek v koutu mé mysli pořád provokoval, až jsem to nevydržela.

"Tak dost!!!" Okřikla jsem ho vduchu i nahlas. Zděšeně jsem si zakryla dlaní ústa a tiše naslouchala, jestli neuslyším kroky. Nic! Všude byl klid. Najednou mi zakručelo v břiše a já zkřivila tvář do úchylně vtipného úšklebku. Začala jsem se zvedat do sedu. Lýtkem mi projelo nepříjemné škubnutí. Tiše jsem zasyčela a pokračovala v pokusu vstát. Mezi mým blbkovitým mluvením sama se sebou se skoro rozednilo. Konečně se mi podařilo postavit. Moje nohy byly ošklivě poškrábané a lýtko vypadalo ještě hůř, ale naštěstí bylo zacelené a už na něm byly jen strupy. Pomalu jsem se vydala z místnosti ven. Do nohy mi vystřelila bolest. Pokračovala jsem dál, až jsem vyšla na chodbu, ve které to vypadalo pustě. Sem tam svítila nějaká pochodeň. Šouravým krokem jsem se vydala dál. Došla jsem k nějaké místnosti, ze ketré byly slyšet hlasy. Z tónu toho hlasu jsem poznala, že je podrážděný. Poznala jsem ten hlas, který mluvil s Maggie v tu chvíli, kdy se za mnou chtěla jít podívat. Teda jestli to byla ona. Nakoukla jsem do místnosti a raději jsem se přitiskla ke zdi, protože se nějaká žena otočilá mým směrem. Chvíli jsem tam stála přitisknutá u stěny, když v tom nějaká žena vykřikla.

"Poslouchá nás!" Zakryla jsem si dlaní ústa. Uslyšela jsem kroky. Ze dveří vykoukla Maggie a zářivě se na mě usmála. Ústy naznačila "Ahoj". Maggie zastrčila hlavu a za chvíli se ze dveří vyřítil Michael. Jakmile do mě málem narazil, přejel si mě od hlavy až k patě. Zářivě se na mě usmál. Zapotácela jsem se, jelikož mi do nohy vystřelila bolest. Michael mě chytil a pomohl mi najít stracenou rovnováhu. Zazubil se na mě.

"Ahoj Claro, vypadá to, že ti je líp," mrknul na mě. Vděčně jsem se na něj usmála.

"Ahoj," odpověděla jsem tiše. Všimla jsem si, že nás ty lidi pozorují. Odkašlala jsem si a Michael se na mě zmateně zadíval. Pokynula jsem mu hlavou k těm lidem a on přikývl. Vzal mě pevně za ruku a šli jsme společně do té místnosti. Místnost něbyla tak holá jako všechny ostatní, na stěnách visely obrazy a uprostřed stál obrovský stůl. Michael mě vedl pře všechny lidi. On, Amanda a Maggie se na mě usmívali, ale ostatní ne. Všichni, témeř všichni se na mě koukali nenávistným pohledem. Michael si odkašlal.

"Ehm, lidi! Tohle je Clara," usmála jsem se. Několik tváří se rozjasnilo, pár se jich uvolnilo, ale většina jich byla naštvaná. Zděšeně jsem polkla. Ještě pořád jsme se drželi s Michaelem za ruce. Nevím, jestli jsem se mu vytrhla, ale nejspíš ano, protože se po mně koukl. Dívala jsem se před sebe a snažila si uchovat kamenou a bezvýraznou tvář, takovou, kterou jsem se celá ta léta snažila ovládnout. Michael začal něco vykládat, z útržků jsem poznala, že je to to, co jsem mu vyprávěla první den. Zrovna jim vyprávěl o tom, jak jsem přežívala. Někdo si pobaveně odfrkl.

"A to jako máme věřit, že tahle "holka" se schovávala a přežívala sama?" To byl ten muž, který mluvil s Maggie a ten, co mluvil než jsem přišla. Michael se nadechoval k odpovědi, ale já ho předstihla.

"Máte pravdu! Nepřežila jsem sama!" Začala jsem a Michael po mě hodil nechápavý pohled. Usmála jsem se na něj.

"Nebyla jsem sama. Vydržela jsem tam venku rok. Byla jsem sedmnáctiletá holka! Půl roku jsem žila s jedním chlapcem. Byl o rok starší, ale byl to můj přítel...A po čase se ukázalo, že i něco víc, ale osud mi ho vzal. Před mýma očima! Viděla jsem ho umírat. Umřel mi v náručí! Ty zvířata...Našli nás a...Přepadli, on se mě snažil chránit, ale sám přišel o život. Poté jsem půl roku přežívala sama. Vládní mi vyvraždili rodinu i mého přítele. Zapřísáhla jsem se, že se za ně pomstím...A když už k tomu mám možnost, tak mě chcete zabít? Tomu říkate, že jste lidi?" Byla jsem tak naštvaná, že jsem byla celá rudá zlostí. Předstoupila jsem k nim blíž a odhrnula jsem si hnědé vlasy ze zátylku. Jak jsem předpokládala, všichni se naklonili, aby viděli lépe. Po chvilce jsem spustila vlasy zpět a otočila jsem se k nim tváří v tvář. V některých už bylo pochopení, soucit, v jiných zase rozpačité pocity, někomu tekly slzy, ale našli se i tací, kteří neprokazovali nic. Vzadal jsem to a odešla zpět k Michaelovi, ten na mě obdivně hleděl. Došla jsem k němu a zašeptala mu do ucha, že chci odejít.

"Chci pryč!" Řekla jsem lehce. Přikývl. Vzal mě za loket a odváděl mě pryč. Koutkem oka jsem zahlédla, že Maggie jde za námi. Viděla jsem Amandu, jak vybízí ženy, ale i muže k něčemu, ale už jsem nestihla zaregistrovat k čemu. Michael mě vedl do pokoje. Ohlédla jsem se. Za námi šla Maggie a ze dveří vycházela Amanda. Otočila jsem se zpět. Jakmile jsme přišli do pokoje, vytrhla jsem se z Michaelova sevření a začala jsem kulhat k posteli. Michael chtěl začít protestovat, ale raději to vzdal. Založil si ruce na prsou a upřeně se na mě díval. Začaly mu cukat koutky úst. Zadívala jsem se na něj.

"Co je?" Zeptala jsem se pobaveně. Michael se usmál, přešel k mé posteli a sedl si vedle mě. Chtěl mi něco říct, ale zarazil se, když do pokoje vkráčela naštvaná Amanda. Opřela se o zeď a já naklonila hlavu nastranu, abych viděla do dveří. Za Amandou šel zástup dívek, žen i mužů. Obdivně jsem hvízdla. Michael vedle mě zalapal po dechu. Otočila jsem k němu hlavu a uviděla jeho rozzáření výraz. Otočil ke mně hlavu a mrkl na mě.

"Tak co?" Amanda se na nás uculila. Už jsem zmínila, že vypadá tak na dvacet? Pětadvacet? Uznale jsme s Michaelem přikývli. Michael si odkašlal a chopil se slova. V místnosti bylo namáčknuto asi patnáct lidí.

"Tak jo, lidi!" Michael chvíli hledal slova a já jsem přemýšlela, jestli bych...No, ani na to nebudu myslet! Začala jsem poslouchat Michaela, protože na mě zaraženě hleděl. Nechápavě jsem nadzvedla obočí. Už, už se nadechoval k odpovědi, ale zarazila ho jedna stařena.

"Prokristapána! Nechte ji chvíli! Nevidíte, jak je z toho všeho nervózní?" Stařena byla stará a vrásčitá, ale očividně moudrá. Věnovala jsem jí vděčný pohled. Ona se však jenom usmála. Ohlédla jsem se na Michaela. Ten seděl vedle mě jako zaražený. Otočil ke mně omluvně hlavu. Ústy naznačil: "V pořádků?" Přikývla jsem. Odvrátil se odemě a začal zase mluvit. Moc jsem mu nevěnovala pozornost. Pořád jsem se vracela k té osudné noci, kdy to všechno začalo. Také jsem myslela na to, co jsem jim v záchvatu vzteku vyprávěla. Nebyl ani čas na oběd a mě se začaly klížit oči. Vyskočila jsem na nohy a v lýtku mně nepříjemně píchlo. Zapotácela jsem se a málem jsem narazila do nějaké ženy. Naštěstí mě nějaký muž chytil za loket a já stačila najít stracenou rovnováhu. Vděčně jsem se na něj usmála. Otočila jsem hlavu a zjistila, že mě Michael se zájmem pozoruje. Povytáhl obočí a já se na něj zamračila.

"Jsi v pořádku?" Neodpověděla jsem, když jsem pořád neodpovídala, přešel ke mně a chytil mě za ruku. Nechápavě jsem se na něj zadívala.

"Claro? Jsi v pohodě?" Zamrkala jsem. Když jsem lehce přikývla, usmál se na mě a pustil mě. Na mé kůži, kde mě držel jsem pořád cítila jeho dotek. A...A nic! Přesteň snít! Víš, jak to dopadlo minule? Ozval se posměšný hlásek v mé hlavě. Sklapni! Okřikla jsem ho. Vyrazila jsem z místnosti. Nevím, kam jsem měla namířano, když v tom mi cestu zastoupila mohutná postava. Pomalu jsem zastavila a začala couvat. Muž se otočil tváří ke mně a ve stínu jsem uviděla, jak se mu zableskly zuby. Vydechla jsem a vydala jsem se k tomu muži. Když jsem byla u něho, chtěla jsem se kolem něj protáhnout, ale on mi zastoupil cestu a chytil mě za ramena a pžitiskl mě ke zdi. Začala jsem kopat a máchat rukama kolem sebe. Napřáhl se a...

Plesk!

Vrazil mi facku. Hlava se mi zvrátila dozadu. Tvář mi začala otékat. Začala jsem na něj syčet a vykřikovala jsem všelijaká sprostá slova, která by dáma umět neměla.

"Pusť mě ty bastarde! Pusť!" Zařvala jsem na něj. On se jen pobaveně usmál.

Plesk!

Další facka. Tvář jsem měla úplně rudou. Už jsem na to neměla nervy a jen jsem kopala a škrábals.

Plesk!

Další! Hlava se mi zvrátila a uhodila jsem se do hlavy. Na chvíli se mi zatmělo před očima. Muž mě pustil a já jsem sjela po zdi na zem. Zhroutila jsem se a v očích mě začaly pálit slzy. Muž si ke mně klekl a zašeptal mi do ucha:

"Brzy se uvidíme, krásko!" Zavrčela jsem mu do tváře a on se ušklíbl. Zvedl se a odešel. Koukala jsem se za ním dokud mi nezmizel z dohledu. Ušklíbla jsem se a sykla bolestí. Tvář jsem měla celou opuchlou. Začala jsem se pomalu zvedat. Chtěla jsem se vrátit zpátky, ale nemohla jsem se tam ukázat s opuchlou tváří. Proto jsem se vydala opačnou chodbou, neznámo kam.

Povídky

19. prosince 2013 v 9:18 | Ami
Nazdárek, lidi! Jak se máte? Konečně už (skoro) končí škola :D Těšíte se na Vánoce? A...A dost Vánoční nálady :D Ale na co je tenhle článek? Nemám moc času, ale přidávat se dá. Předem i současně se omlouvám Affs, že neobíhám, ale škola je škola. A tímto se dostávám k věcem na prázdniny :D Budou tu přednastavené články, občas se tu doufám ukážu :) Od 26.12. tu nebudu vůbec, ale nebojte, že Vás tu nechám umřít nudou! Opakuji: Články budou přednastavené!

PIŠTĚ, CO CHCETE POD STROMEČEK!!!!!!

Lasurové oči||Jedenáctá kapitola

16. prosince 2013 v 19:11 | Ami |  Lasturové oči
Áno, překonala jsem se! Tady máte kapču LO :) Jo, a abych nezapomněla:
Když čtete, tak i komentujte! Užijte si kapitolu :)


Vyjeveně jsem se za ním koukala. Když mi zmizel z dohledu, přitiskla jsem si dlaň na čelo, druhou rukou jsem se opírala o zeď. Chvíli jsem tam jen tak stála. Po minutě jsem se odlepila od zdi a pomalu sáhla na kliku. Na dotek byla příjemně chladivá. Pomalu jsem za ní zatáhla a ta povolila. Otevřela jsem dveře a vydechla úžasem. Pokoj byl zařízen moderně (teda, celkem), uprostřed pokoje stála obrovská postel s nebesy. Opodál stála komodička, na které stála obrovská televize. U televize stálo několik sedacích pytlů a různých polštářu. Byl tu dokonce i balkón. Našla jsem zde i stůl, na kterém byl notebook (áno, správně) a několik dalších moderních hračiček. Jako uhrančená jsem se ploužila místností dál a narazila jsem na dveře, které vedly do koupelny. Ta byla úplně obrovská! Vyšla jsem z koupelny a vydala se k posteli. Sedla jsem si na ní a přejížděla jsem prsty po sametovém přehozu. Poté jsem si na ní pomaloučku lehla a vydechla jsem úžasem. Postel byla překrásně měkká a voněla po pomerančích. Po mé oblíbené vůni. Ano, zní to divně, ale pomeranče mi voní a spolu s liliemi, které mi většinou voní v pokoji je to božská vůně. Předpokládala jsem, že mě už dnes nechají na pokoji. Vydala jsem se proto do koupelny, o které jsem už teď věděla, že bude mým oblíbeným místem. Potichu jsem nakráčela do koupelny, kde viselo plno ručníku. Nakoukla jsem dovnitř a ještě jsem si doběhla do veliké skříně pro nějaké oblečení. Zvolila jsem přiléhavé světlezelené tílko a modré legíny. Vklouzla jsem do koupelny, kde jsem se zamkla, pro jistotu. Pustila jsem sprchu, která byla velmi moderní. Svlékla jsem se a oblečení jsem hodila do prádelního koše, který stál u dveří. Vlezla jsem si do sprchy a nechala jsem na sebe stékat vroucí vodu. Chvíli jsem tam tak stála, než jsem si uvědomila, že mi po tvářích tečou slzy. Utřela jsem si je, ale nemělo to žádný smysl, jelikož jsem se znovu rozplakala. Tentokrát trochu hlasitěji. Potlačovanými vzlyky jsem se sebe samé ptala na jedinou otázku: "Proč já?" Uvědomila jsem si, že jsem to řekla nahlas a raději jsem si zakryla ústa dlaní. Když už jsem neměla sílu na vzlyky, zastavila jsem vodu a vylezla ze sprchy. Zabalila jsem se do ručníku a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Viděla jsem v něm dívku s hnědými vlasy, který jí splývaly na záda. Obličej měla pořád stejný. Nos, do kterého občas někdy teklo. Rty plné a jemné. Oči zelené. Obočí...No tak počat! Zelené oči? Přidušeně jsem sykla. Naklonila jsem se blíž k zrcadlu a zadívala jsem se do svých zelených očí, které měly být hnědé. Nikdy jsem svojí barvu očí příliš nezkoumala, ale tohle nešlo přehlédnout. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se nezmohla ani ječet, když v tom jsem si vzpomněla na něco, co říkala Neyla? Nebo někdo něco takového říkal. Měním se psychycky, ale i fyzicky. Docelá ráda bych věděla kolik těch proměn ještě příjde. Pobaveně jsem si odfrkla. Otočila jsem se a raději jsem se převlékla do oblečení, které jsem si přinesla. Oblečení příjemně vonělo a bylo pěkně měkké. Vyšla jsem z koupelny a sedla si na sedací pytel k televizi. Jen jsem tam tak seděla a koukala do černé obrazovky. Najednou jsem si vzpomněla, že ve své mikině, která je teď v prádelním koši je můj mobil. Vyskočila jsem a odběhla jsem do koupelny, po pár minutách jsem si znovu sedla do sedacího pytle, tentokrát s mobilem v ruce. Vytočila jsem tetino číslo. Zvedla mi to krátce po třetím zazvonění.

"Haló?" zeptala se teta. Povzychla jsem si.

"Ahoj, to jsem já, Becca," slyšela jsem jak teta zalapala po dechu.

"Panebože Becco, kde jsi?" Zeptala se mě starostlivě.

"Jsem v pořádku, neboj se, já...jen..." Nedořekla jsem, protože mě v očích pálely slzy.

"Chci ti jen říc, že jsem v pořádku!" Řekla jsem chraplavě a ukončila jsem hovor. Začala jsem mrkat, abych zahnala slzy.

"Tak dost! Becco, přetaň fňukat! Já vím, že jsi z toho všeho na prášky a hlavně z té pusy!" Jakmile jsem to vyslovila, zrudla jsem jako rajče. Vzala jsem mobil znovu roztřeseně do rukou a vytočila jsem číslo tety Claris. Jakmile to zvedla, hned na mě vybalila několik otázek.

"Prokristapána, Becco! Kde jsi? Ani nevíš jak jsem se o tebe bála!" A plno různých věcí. Poněkud mě potěšilo, že mě aspoň někdo mě hledá. Při té myšlance jsem si trochu smutně povzdychla.

"Neboj se! Jsem v pořádku, vážně. Ehm, teto?" Chtěla jsem se jí svěřit, se vším!

"Ano?" Zeptala se netrpělivě, ale nespěchala. A tak jsem jí vylíčila celý příběh.

"No a tak tady tvrdu. Měním se v anděla a jeden kluk mi dal pusu!" Teta mě pozorně poslouchala. Chvíli mlčela a potom se zasmála.

"Co je?" Zeptala jsem se naštvaně. Teta si odfrkla a dodala:

"Moje milá, kdybys věděla! Já vím kde jsi. Dokonce jsem věděla, že se něco takového stane! Víš, tvoji rodiče..."

"Co moje rodiče?!" Skočila jsem jí do řeči.

"No víš, ani bych ti to neměla říkat, ale drž se tady těch bláznů a najdeš je a možná ti tam někdo pomůže, ale už musím končit, jinak se mi připálý buchta!" Zůstala jsem omámeně sedět a zírat do prázdna.

"Měj se," zašeptala jsem a položila mobil na kobereček. Koukla jsem se na hodiny. Bylo šest hodin večer. Pomalu jsem dostávala hlad. V tom jako na zavolanou někdo zaťukal na dveře. Ještě napůl omámená jsem se vydala otevřít. Otevřela jsem dveře a v nich stála ta dívka, Emily. Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila. V ruce držela tác.

"Toto je pro vás, jejich Veličenstva usoudila, že byste chtěla mít soukromí," usmála se.

"Děkuju," řekla jsem a převzala si od ní tác. Než jsem stihla zavřít dveře, ještě jsem za ní zavolala:

"Emily?" Otočila se. "Mohla bys mi prosím tykat!" Emily se usmála a potom zdráhavě přikývla. Zavřela jsem dveře a sedla jsem si na pytel. Tác jsem položila na zem a přemýšlela jsem, co si dám k večeři. Na táci bylo všechno možné. Od kukuřičných lupínku po nezdravé hranolky. Vzala jem si lupínky s mlékem a potom jsem si dala i hranolky. Jakmile jsem to snědla. Šla jsem si do skříně pro nějaké pyžamo a šla se převléct. Když jsem byla v pyžamu, došla jsem k posteli. Rozdělala jsem si peřiny a vlezla si do nich. Chvíli jsem koukala do stropu. Po tváři se mi skutálela slza a po chvíli jsem usnula. Poslední myšlenka byla ta, že někde tady jsou možná moji rodiče.

Doupě

15. prosince 2013 v 5:01 | Ami
KMU pořádá challenge na téma Draci a já musela psát první...Ale napsala jsem to :) Je to nic moc, ale posuďte sami :)


Utíkala jsem, ale kam, to jsem neměla tušení. Rukama jsem odhrnovala větvičky, které měly jediný cíl a to, poškrábat mi obličej. Utíkala jsem dál a cestou jsem se ohlížela přes rameno. Pomalu jsem se zastavila a zaposlouchala se do ticha lesa. Ticho...Ticho...A potom kroky. Začala jsem zrychleně dýchat a dala jsem se zase do běhu. Utíkala jsem vpřed. Ohlédla jsem se za sebe a potom ještě na oblohu. Nikde nic. Naštěstí! Utíkala jsem snad celou věčnost, ale až teď jsem zastavila. Stála jsem na úpatí nějakého kopce a pod ním se rozkládala bezedná propast. Naklonila jsem se a raději jsem se stáhla zpět. Z výšek se mi dělalo špatně! Začala jsem se rozhlížet kolem sebe a hledala nějakou únikovou cestu, ale žádnou jsem neviděla. Jen jednu a to, tu propast. Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Začala jsem pravidelně oddechovat a přála jsem si jediné: Abych mohla vrátit zpět to, co jsem nebo co se stalo. Najednou jsem uslyšla ohlušující řev. Úlekem jsem se postavila na nohy a rozlížela se po obloze. Brouzdala jsem po ní pohledem a hledala nějaký náznak jeho přítomnosti. Chvíli jsem slyšla jen velký poryv větru a po chvíli jsem uviděla černou letící skvrnu. DRAK! Draci tady u nás byly vyhlážení zabijáci. Všicni jim říkaly "Létající vrahové" a potom s nimi byly také skupinky lidí, kteří si draky nějakým zvláštním způsobem ochočily. Znavu jsem uslyšela ohlušující řev, tentokrát docela blízko. Pořád jsem nevěděla co dělat. Chtěla jsem se otočit a znovu někam utéct, ale jakmile jsem se otočila, nějaký muž, možná chlapec v mém věku mi zastoupil cestu. Na sobě měl černý pláš a tvář mu zakrývala kápě. Ale i přesto jsem mu trochu viděla do obličeje. Usmíval se. Pomalu jsem začala couvat a on se vydal za mnou. Srdce mi bylo na poplach. Chtěla jsem se otočit a taky že jsem se otočila, ale upadla jsem pod silným poryvem větru. Předemnou stál obrovský černý drak. Zděšeně a přitom úžasně jsem zalapala po dechu. Nikdy jsem draka neviděla. Vždy jsem si ho představovala jako nějaké obludné monstrum, ale teď...Otočila jsem se na toho muže a on si pobaveně odfrkl.

Výkec

13. prosince 2013 v 18:16 | Ami
Ahoj lidi! Tak jo, vím, že určo něco očekáváte, ale asi Vás zklamu, páč jsem teď chtěla jít přepisovat kapitoly k LO, ale nějak se mi do toho nechce a k tomu musím ještě přečíst něco do školy :( Takže jakej výžblecht by jste chtěli??
Tak já Vám tak trochu vylíčím, co jsme dneska dělali zábavného :)

Takže: 1 hod.: Matika :(, kterou nesnáším! Počítali jsme nějaký praštěný cvičení a učitelka si vyhlédla pár obětí. Anet, Ellnesu a...naštěstí Julču (úplně jsem měla nervy, abych to nebyla já, protože jsem to neuměla!

2 hod.: AJ: Jo, to byla super hodina :) Celou, teda skoro celou hodinu jsme zpívali jednu celkem pěknou písničku, odkaz TU a náš všeznámý Honzíček přišel zase pozdě, ostatně jako vždy :D...

3 hod.: TV/Zumba: Áno, čtete dobře ZUMBA! Místo našeho oblíbeného předmětu TV, ale jako, celkem to šlo, přesný popis: Jdeme zase pozdě, že :D. V šatně už není místo, páč se tam ty (debilni) šesťačky z A,B a sedmečky z A,B rozvalovaly a na nás, z Céčka nezbylo místo a tak jsme se šly převlíkat do "koupelny s otvorem" :D. Příchod do tělocvičny, a jéje :) Začaly jsme jaksi "tancovat" . My, holky z Céčka jsme si vlezly samozřejmě dozadu :D A víte co po nás chtěla učitelka a ta trenérka? Ať jdeme dopředu, což jsme samozřejmě odmítly!!! Jo a pak jsme jen tancovaly s krátkýma přestávkama! Měli jste nás vidět, pěkně jsme se tam motaly, já děsně! No a pak přišla katastrofa: Jeden úplně natv..... učitel nás přišel fotit!! No chápete to? Šel fotit řadu holek z naší třídy za mnou a já na ně takový: "Holky, úsměv!!!!!" A samozřejmě, že se neusmály! A Anet se ještě otočila...Mno a pak konec! A zase převlíkání v "koupelničce" a cesta nahoru a do PČ...

4 hod.: PČ: Děsná nuda! Musely jsme šít! A celou hodinu jsme nadávaly!!

5 hod.: ČJ/LIT.: Nudáááááá! Já s kámoškou a Klikounem dopisovali slohovku a jinak nuda!

Identita||Druhá kapitola

10. prosince 2013 v 17:04 | Ami |  Identita
Ahoj! Je tu další kapča Identity :) Je trochu kratší, ale já vám to pak vynahradím :)
Zítra píšeme slohovku, takže mi držte palečka! Užijte si kapču a já se prozatím loučím :D...



"Hledali tebe," Michaelův hlas mě vytrhne z mých myšlenek. Chvíli přemítám nad smyslem jeho slov, ale po chvíli mi to dojde. Hledali tebe...Zní mi jeho hlas v hlavě. Roztřesenýma rukama se dotku obličeje a dlaň si položím na čelo. Hruď mi rychle klesá a zase se zdvihá.

"Ale...To není možné. A na co?" Zeptala jsem se ho rostřeseně, ale on jen zavrtěl hlavou a potom mi tiše odpověděl: "To já nevím," zašeptal trpce a chvíli jsme oba jen mlčeli. Přišlo mi to už dost dlouho a tak jsem se ho zeptala: "Kde to vůbec jsme?" Netušila jsem, jestli mi vůbec odpoví, ale Michael se pobaveně usmál a odfrkl si.

"Není to tak jednoduchý! Víš? Někteří nejsou rádi, že jsi tady," promnul si spánky a pokračoval. "Chci říct, že ti to nemůžu říct i kdybych chtěl. Někteřím nestačí jen znamení," na důkaz svých slov si ukázal na zátylek a omluvně se usmál.

"OK," řekla jsem trochu smutně. Znovu jsme se ponořili do trapného ticha. Zaslechla jsem šramot. Otočila jsem hlavou ke dveřím, v kterých stála malá dívka, tak dvanáctiletá. Usmála jsem se na ní a ona na mě vykuleně, ale přitom trochu...pobaveně zírala. Michael vysledoval můj pohled a také se obrátil. Usmál se. "Maggie?" Zeptal se odměřeně a trošičku přísně.

"Děje se něco?" Zeptal se po chvíli. Maggie přikývla a Michael se ke mně omluvně otočil. V jeho očích jsem spatřila stach a trochu smutek, nebo co, to mělo být. Usmála jsem se na něj i když příliš zbrkle.

"To je v pořádku," usmála jsem se a Michael se zvednul ze stoličky, otočil se a odešel. Vzychla jsem a opřela se o zeď. Z chodby jsem slyšela nějaké hlasy.

"Ale já se za ní chci podívat," tohle byl dívčí hlas. "Ne, říkal jsem ti to už několikrát, je mi jedno, co ti říkal tvůj bratr, ale prostě ne!" To byl hlas dospělého muže. Zaslechla jsem kroky.

"Ááále ne, co tu křičíte jak paviáni!!! Běžte se dohadovat někam jinam! To děvče potřebuje odpočívat!" Tohle byl hlas Amandy. O chvíli pronesla něco o trochu klidněji:

"Meggie, pojď se mnou, potřebuju pomoct!" Maggie, to je ta, co přišla za Michaelem. Uslyšela jsem kroky a za nimi cupitání, které se blížily. Po chvilce dovnitř nakoukla Amanda, jak se ujistila, že nespím, naklusala dovnitř s Maggie v závěsu. Amanda se na mě otočila. Odkryla mi popálené lýtko a spráskla ruce.

"Panenkomarja!" Pronesla. Otočila se na Maggie a já jsem se naklonila, abych viděla na popálené lýtko, zase se mi začal zvedat žaludek.

"Ehm, Amando, mohla bych vás porosit o ten kýbl?" Zeptala jsem se rozechvěle. Amanda přikývla. Přistrčila mi kbelík k lůžku a já jsem se na ni slabě a vděčně usmála. Maggie mezitím někam odběhla a za chvíli byla zpět s nějakou mastičkou, kterou mi Amanda nanesla na popálené lýtko. Boles ustoupila do pozadí a už jsem jí ani nemusela potlačovat (o co jsem se do téhle chvíle nemusela dělat starosti). Uvolněně jsem se naděchla.

"Ehm, můžu se na něco zep..." nedořekla jsem svou otázku, protože Amanda mě zarazila mávnutím ruky.

"Dovol mi, abych ti představila Maggie, je to sestra toho bručouna co tu za tebou byl," Amanda mi do ruky strčila misku s...s gulášem? Málem jsem se zajíkla tím, co jsem si stihla dát do pusy.

"Maggie je Michaelova sestra?" Poočku jsem se podívala na Maggie, která si mě upřeně prohlížela. Začala jsem si jí taky prohlížet. Byla Michaelovi vážně podobná. Černé vlasy, ale místo zelených očí je měla medové. Její jemná tvářička byla poněkud znuděná. Pokynula jsem jí, aby šla blíže. Maggie se trochu zdráhala. Mrkla na Amandu a ta jí pokynula hlavou a popostrčila ji ke mně. Maggie se odlepila od svého místa a vydala se za mnou.

"Ahoj, jsem Clara," usmála jsem se na ní. Maggie se na mě zamračila, ale potichoučku zašeptala své jméno. "Maggie," zamumlala. Usmála jsem se, ale s ní to ani nepohlo. Našpulila jsem pusu a zkousla jsem si ret. V tom mi to docvaklo. Ukázala jsem si na zátylek. Maggie zbystřila a naklonila se ke mně. Odhrnula jsem si vlasy a ukázala jí znamení. Maggie se pomalu odtáhla a začínala se pomalu uvolňovat. Otočila se ke mně zády a odhrnula si z ramen copy, které na ní vypadaly velmi roztomile. Naklonila jsem se k ní a prohlédla jsem si její znamení. Měli jsme ho všichni stejné. Vytetovaná černá maska, pod ní se něco psalo, ale nevěděla jsem co, to, co tam stojí věděla pouze její rodina a nejbližší. Maska a psaní zdůrazňovalo naši identitu.

"Ehm, ehm," zakašlala Amanda a mi jsme se na ní s Maggie koukly s tázavým výrazem.

"Holky, víte, že..." Asi si to rozmyslela, protože raději zavřala pusu a po tváři se jí rozlil zamyšlený výraz. "Víte co, zůstaňte tady spolu chvíli, za chvíli si pro tebe příjdu," poslední část asi patřila Maggie. Amanda vyšla z místnosti a Maggie radostně a úlevně vydechla. Tázavě jsem se na ní podívala. Maggie se usmála a vesele švitořila.

"Moc mě těší, určitě budeme kamarádky! Všechno ti tady ukážu!" Nevím co to do ní vjelo, ale pořád jsem se na ní nechápavě dívala. Všimla si toho a nudně si povzdychla.

"Víš, já nemůžu mluvit takhle ve společnosti...Nějakého dospělého," nejistě se po mě podívala.

"Proč?" Zeptala jsem se a Maggie trochu znejistila. Podívala se na mě a pečlivě si mě změřila. "Můžu ti věřit?"odpověděla mi otázkou. Nejistě jsem na ní zamrkla. Ona se na mě netrpělivě podívala. "Samozřejmě, že můžeš!" Vykřikla jsem poněkud nahlas, uslyšela jsem z chodby hlasy. Maggie vkoukla do chodby a něco zakřičela. Hluk utichl. Otočila se zpět na mě.

"Dobře, tak já ti teda věřím a teď ti něco řeknu," podívala se na mě, chvíle napětí, pomyslela jsem si. "Můj bratr...Michael, tě našel před týdnem polomrtvou. Byla jsi na pokraji smrti, ale Amanda tě s toho dostala. Ostatní, byli proti tomu aby tě Michael zachraňoval, ale Michael to ustál a teď jsi tady se mnou, která tu nemá podle "některých" co dělat," sarkasticky se uculila.

"A to je všechno?" Optala jsem se.

"Ne tak docela," zašeptala. "Ale o tom já nic moc nevím, Vládní prý plánují něco velkého, ale o tom ví od nás jen někteří..." Zasmála se.

"Jasně," řekla jsem nepřítomně, přemýšlela jsem co myslí tím, že plánují něco "velkého". Ale byla jsem tak unavená, že už jsem nemohla ani myslet.

"Tak já půjdu, stejně by si pro mě za chvíli přišli a už bude stejně večer," usmála se na mě, otočila se a odešla. U dveří se však ještě zastavila. "Dobrou," zašeptala a potom už doopravdy odešla. Jakmile za sebou zaklapla dveře, chvíli jsem zírala do tmy a potom mi klesla víčka a já se ponořila do říše snů.

Pro Ty, kteří čtou a nebo se jim líbí Identita, budu ráda, když si dáte na blog bann:

Identita||První kapitola

8. prosince 2013 v 4:59 | Ami |  Identita
Yes, yes!!!! Kapitola Identity, je tady!!! Prosím přivítejte ji! Chtěla jsem počkat, až bude signatura a bann a tak čekám...čekám...čekám...A už jsou tady!! Užijte si kapitolu, bann a signatura je od Berry :) Tenhle článek tu měl být už dřív, ale kvůli nefunknkci blogu je tu až teď. Vaše názory, kritiku, připomínky pište do komentářů...



Tma...

Horko...

Oheň...

Křik...

Výstřel...

Ticho...

S trhnutím jsem se probudila a vyletěla do sedu. Po čele mi stékal pot, byla jsem promočená až na kost. Zrychleně a přerývavě jsem dýchala, zavřela jsem oči a pokoušela se zklidnit svůj splašený dech. Hlavu jsem si opřela o kmen stromu, na kterém jsem si udělala přístřešek, který se stal mým domovem. Sotva mi klesla víčka, sen se dostavil.

Tma...

Horko...

Hluk motoru...


INFO!!!

5. prosince 2013 v 18:07 | Ami
Čaukes! Lidičky, já vím, že asi čekáte 1. kapču Identity, ale jaksi dneska ani zítra nemám čas, páč ve škole budeme mít svou 2. oficiální akci, Dobroty z čertovy kuchyně! Výtěžek bude věnován Makulce, holčičce, která trpí vzácnou nemocí zvanou: Motýlí křídla...
Odkaz na její stránky: ZDE...
Takže to musím všechno připravit :) Najít něco na oblečení, abych vypadala jako čertisko (teds pokud přežiju :D), mno, a ve škole si do zašmodrchat vlasy :) Jsem zvědavá jaký budu mít vrabčí hnízdo :D A naše pí. uč. :D Nás pověřila tím nehorším úkolem: Budeme dělat Toasty :) No, tak jo, já končím :) Mějte se hezky :)
Ami

PS: Identita bude až mi Berry udělá bann :), takže do konce týdne :)