Identita||Čtvrtá kapitola

31. prosince 2013 v 19:58 | Ami |  Identita
Ahoj! Identity! Nebudu to nijak okecávat, prostě pište do komentářů co Vás napadne!



Seděla jsem na pařezu, který byl porostlý mechem a sledovala, jak si náš pes hraje v lese, kde jsme byli na lovu. Netrval dlouho, ale mně i jemu to očividně stačilo a tak jsme se vydali domů. Byl to jen kousek, jelikož jsme se odstěhovali na kraj města. Po tom všem...Už jsme byli skoro u domu. Blížil se večer a všude byla tma. Jen z našeho domu vyzařovaly záblesky světla. Jak jsme přišli k domu, udělalo se strašlivé horko. Potom jsem uviděla, jak plameny olizují náš dům. Nejprve jemně, ale potom s větší silou. Ustoupila jsem od domu a schovala se za strom. Náš pes, který se mnou byl na lovu, ale vyběhl k domu a zmizel v hořící budově. Se závojem slz jsem pozorovala náš dům, když v tom jsem uslyšela výkřik. Potlačeně jsem vzlykala. Moje rodina. Můj svět. To všechno právě hořelo. Uslyšela jsem další výkřik, který následoval výstřely a potom bylo jen ticho... Zůstala jsem za stomem stát jako přimražená, neschopná pohybu. Po pár minutách jsem uslyšela hlasy. Mužské hlasy. Z domu, který byl téměř celý v plamenech se ozývaly rány. Pak štěkot psa a sténání a potom už jen ticho. Moje rodina. Matka, otec, sestra i všechno, co mi aspoň trochu patřilo, bylo pryč. Rozeběhla jsem se pryč. Cestou pryč mi po tvářích tekly slzy. Když jsem usoudila, že jsem dostatečně daleko opřela jsem se o strom. Svezla jsem se na zem s potlačovanými vzlyky, které se po chvíli změnily na zvířecí nářek. Zoufalstvím jsem si začala okusovat nehty a škubat si vlasy. Po chvíli jsem toho nechala a zadívala jsem se do prázdna. Někde něco zašustilo. Vyskočila jsem na nohy a do tětivy jsem založila šíp. Zhluboka jsem se nadechla a čekala jsem. Z keře vylezlo nějaké zvíře. Srna. Vypadala bezstarostně. Smutně jsem se usmála. Nechala jsem srnu srnou a vydala jsem se najít vhodní úkryt. Hledala jsem, ale pořád jsem nic nenacházela. Už jsem to chtěla vzdát, když v tom jsem uviděla opuštěný seník, která byl rozpadlý. Lehla jsem si ke stromu. Lehla jsem si, ale zžíravý pocit viny, že jsem nebyla zastřelena se svojí rodinou, přetrvával. Snažila jsem se usnout, ale bezúspěšně. Za chvíli mi přece jen ztěžkla víčka a já se ponořila do tmy. Probudilo mě zapráskání větvičky. Unaveně, ale skoro plně při smyslech jsem otevřela své oteklé oči. Asi jsem před spaním brečela. Nevím, nepamatuji si to. Zbystřila jsem a zaostřila na postavu přede mnou. Pomalu jsem rozpoznávala siluetu postavy. Mužské postavy. Muž, spíš chlapec, si mě se zájmem prohlížel. Pomalu jsem začala vstávat. Strach a zoufalství mi zatemnily mozek. Pomalu jsem vstala a začala jsem ustupovat. Chlapec přesto vypadal klidně a byl klidný. Pomalým krokem ke mně začal přistupovat, ale já se dala na útěk. Běžela jsem. Pryč. Strach přerostl v zoufalství. Utíkala jsem dál. Hlouběji do lesa. Otázkou však zůstávola, co se mnou teď bude. Běžela jsem dál, ale po pár metrech jsem si vzpomněla, že jsem u stromu nechala ležet luk! Roztřeseně jsem zastavila a rukama jsem si odhrnovala zpocené vlasy z čela. Když v tom jsem za sebou uslyšela něčí hlas.

"Tohle sis tam zapomněla," vylekaně jsem nadskočila. Otočila jsem se a uviděla toho kluka. Začala jsem si ho prohlížet. Velmi důkladně. Mhouřila jsem oči a všimla jsem si, že on dělál to samé. Pochybovačně jsem mu ukázala na zátylek a zkřížila si ruce na prsou. On se pomaveně usmál. Otočil se a odhrnul si vlnité a krásně zlaté vlasy, které mu sahaly po bradu. Naklonila jsem se k němu blíž a prohlížela jsem si jeho zátylek. Ano, znamení tam bylo. Identita. Takže to by bylo v pořádku. Než jsem ho pořádně okoukla, otočil se a rukou mi naznačil, ať se otočím. Protočila jsem oči, ale uvnitř jsem ho chápala. Chce mít jistotu. Otočila jsem se a odhrnula si vlasy na stranu. Chvíli jsem je tam tak nechla a potom jsem se otočila. Povytáhla jsem obočí, na které jsem měla krvavý šrám. Nejspíš od toho, jak jsem běžela. Chlapec se ke mně pomalu přiblížil a zvědavě se na mě zahleděl. Do tváří se mi nahrnula krev. Sklopila jsem oči k zemi. Když jsem je zvedla k tomu chlapci, začala jsem si ho prohlížet. Zlaté, kudrnaté vlasy a jasně hnědé oči. Divná kombinace. Jinak jsem ho moc neprohlížela. Kluk si mě měřil od paty až k hlavě. Na mém obličeji se zastavil. Nejspíš si všiml toho šrámu. Něbyl nijak velký, ale pěkně štípal.

"Ehm...Mohl bych ti to ošetřit?" Zeptal se. Nevěděla jsem jestli mu mám věřit, ale měl identitu. Pokrčila jsem rameny. Došel ke mně ještě blíž a ukázal na pařez, abych si na něj sedla. Poslušně jsem udělala, co chtěl. Klekl si a chvíli se přehraboval ve své tašce. Můj luk ležel opodál. On něco hledal a já si došla pro luk. Pomalu jsem se k němu sklonila a vzala ho do náruče. Vrátila jsem se zpátky k pařezu a sedla si na něj. Luk jsem opřela o tu ztrouchnivělou hroudu dřeva. Kluk něco vytáhl z tašky. Nějakou skleničku s průhledným obsahem.

"Dezinfekce," vysvětlil mi a pokrčil rameny. Trochu té jeho dezinfekce nalil na nějakou látku. Naklonil se ke mně a přejel mi po ráně. Sykla jsem. Trochu to štípalo, ale dalo se to přežít. Když mi s tím kusem hadru přestal přejíždět po škrábanci a chtěl ho hodit do té jeho taštičky všimla jsem si, že je trochu zkrvavený. Našpulila jsem pusu, abych mohla něco odseknout, ale on si mě přestal všímat a začal něco zase lovit na dně obsahu tašky. Když už byl v přehrabování se v té brašničce hotový, vytáhl náplast. Přilepil mi ji tam a to, co z ní zbylo hodil zase zpět.

"Hotovo," prohlásil s úsměvem.

"Díky!" Odsekla jsem. Chtěla jsem, aby to znělo podrážděně, ale nějak mi to nevyšlo. On se jen usmál a prohlížel si mě. Už mi to bylo dost trapné. Až jsem to nevydržela.

"Co na mě tak civíš?!" Obořila jsem se na něj. Očividně ho to překvapilo. Zvedl ruce nad hlavu.

"Nic!" Zašeptal. Kousla jsem se do rtu. Asi jsem to přehnla.

"Promiň," špitla jsem. On jen pohodil rukou a přešel to.

"Daniel," slyšela jsem ho, ale nechtěla jsem mu odpovídat. Ne teď, ale musela jsem.

"Clara," opáčila jsem jedovatě. Oba jsme se po sobě koukali.

"A...Co tu děláš? Takhle sama? Copak se tak krásná dívka jako ty má potulovat divočinou?" zeptal se s úsměvem. Vzdychla jsem a úsměv ho hned přešel. Rozesmála jsem se a prudce jsem na něj vyprskla.

"Coby! Moje rodina je mrtvá! Co víc...Bych měla dělat," omluvně se na mě zadíval, ale já stočila pohled jinam.

"Omlouvám se. Já...Nevěděl jsem..." Začal, ale já ho přezušila.

"To nic, nemohls to vědět," opáčila jsem, ale už sklesle.

A co ty?" Zeptala jsem se ho pro změnu já.

"Nic zvláštního," začal, ale já si ho nevšímala. Přestala jsem ho poslouchat a raději usnula.

***

Probidil mě až Daniel. Vyjeveně jsem se na něj koukala. Naznačil mi, abych šla za ním. A tak jsem šla. Cestou jsme nemluvili. Nebylo o čem. Šli jsme celkem dlouho, ale konečně jsme byli na místě. Malá chatka. Dřevěná. Skvělé. Vešli jsme dovnitř. Rozhlížela jsem se po chalupě. Měla jednu místnost. A opodál jsem si všimla žebříku, který očividně vedl na půdu. Daniel se po mě poočku díval. Zavřel dveře a brašnu hodil na stůl, který byl uprostřed místnosti. Byly tu dvě postele. Jestli to teda jsou postele. Přešla jsem k jedné z nich a sedla si. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a všechno nechat za sebou.

"Máš hlad?" Zeptal se mě Daniel.

"Hmm, jo!" Odsekla jsem. Daniel vyndal jídlo. Nevím, kde ho vzal. Byl tu i krb. Daniel zatopil a opekl nám rybu. Konečně teplé jídlo. Na pití jsme měli jen vodu. Co bych taky chtěla, že? Když byla tma schoulila jsem se do klubíčka na jedné z "postelí" a usnula.

Po takových večer následovaly další. Společně jsme s Danielem lovili. Povídali si. Prostě dva dobří kamarádi. Ale já jsem cítila něco víc. Víc k němu a on jednoho večera odhalil, že on to samé.

***

"Ehm, co si dáš?" Daniel se vracel z lovu, ale mě nechal doma, jelikož jsem měla rýmu. Daniel byl velmi schopný. V lese našel bylinky, z kterých mi dělal čaj.

"Já nevím, stačily by mi jen nějaký bobulky." Odpověděla jsem skřehotavě. Daniel se na mě zkoumavě zahleděl.

"Je ti něco?" Zeptal se starostlivě.

"Ne, jsem v pohodě," popravdě jsem nebyla vůbec v pohodě. Rýma se mi zhoršila a k tomu jsem začala škaredě kašlat. Právě teď mě jeden úmorný záchvat kašle provázel, když odezněl, Daniel si přisedl ke mně na "postel".

"Já bych neřekl!" Zašeptal. Daniel mi sáhl na čelo. Zalapal po dechu, ale zase se zklidnil.

"Co je?!" Zeptala jsem se podrážděně. Daniel zavrtěl hlavou.

"Nic, jen ti stoupla teplota, kterou jsi před pár hodinami neměla," zněl trochu naštvaně, ale to mi bylo jedno. Znovu jsem se rozkašlala. Mezi chraplavými nádechy jsem na Daniela křikla, ať mi přinese kýbl. Postrčil mi ho k hlavě a já jsem se do něj vyzvracela. Daniel mě sledoval se zoufalstvím v očích. Když jsem si opláchla pusu, Daniel odešel vylít ty zvratky a poté si ke mně přisedl. Já jsem civěla do stropu. Daniel si mě ustaraně měřil.

"Spi." Řekl mi jemně. S radostí jsem uposlechla. Chvíli před usnutím jsem cítila, jak mě něčí ruce hladí po vlasech. Daniel. Když jsem byla už v říši snů, ucítila jse na svých rtech Danielovy rty. Potom už nebylo nic.

Z nemoci jsem se dostala a ta Danielova pusa nebyla žádný výmysl. Po té moci se opakovalo plno takových. Všechny úžasné. Noci strávené v Danielově náruči bych nevyměnila ani za nic. Jenomže nic netrvá věčně.

"Kde jsou?! Okamžitě to tady všechno prohledejte!" S trhnutím jsem se probudila. Samozřejmě u Daniela v posteli.

"Sakra!" Zaklela jsem tiše. Sebrala jsem svou přikrývku a přehodila si ji přes sebe. Jinak bych tu běhala polonahá! Daniel si všiml mojí nepřítomnosti a posadil se.

"Děje se ně..." Chtěl se zeptat, ale přerušil ho další drsný výkřik.

"Veliteli! Tady je nějaká chatrč!"

"Prohledat!" Zavelel někdo.

"Vládní!" Daniel se začal zvedat a oblékat se. Já si akorát zavazovala boty. Přehodila jsem si přes rameno luk a čekala na Daniela. Přišel ke mně a něžně mě pohladil po tváři. Chtěl mě políbit, ale já se odvrátila.

"Potom, ano?!" Daniel přikývl. Uslyšeli jsme bouchání na dveře.

"Otevřete!" Poplašně jsem začala poskakovat na místě. Daniel mě vzal do náruče.

"C-co budeme dělat?!" Daniel mě k sobě pořád pevně držel.

"Je tady tajný východ! Pojď," vzal mě za ruku a táhl mě do koutu v chatce. Byly tam dveře. V podlaze. Daniel je otevřel a já do nich vlezla. Když Daniel zavíral dveře, uslyšla jsem jak Vládní vyrazil dveře. Utíkala jsem chodnou, která byla nepříjemně vlhká. Za sebou jsem slyšela Daniela. Natáhla jsem k němu ruku a běželi jsme ruku v ruce. Tlumeně jsem slyšela dusot těžkých nohou.

"Vládní!" Zašeptala jsem si pro sebe, ale i pro Daniela. Daniel přikývl. Najednou prudce zabrzdil. Zastavila jsem a trochu do něj narazila. Chytil mě do náruče.

"Kam teď?!" Zeptala jsem se až příliš hystericky. Daniel vedle mě přerývavě oddechoval.

"Někde by tady měly bejt dveře," Daniel pustil mou ruka a začal hledat.

"Pojď mi pomoct!" Zavolal na mě. Přišourala jsem se k němu a pomáhala mu hledat. Po několika dlouhých minutách se otevřely tajné dveře. Daniel se ke mně natáhl. Stiskl mnou dlaň ve svých. Přistoupil ke mně a začal mi šeptat do vlasů.

"Utíkej jak nejrychleji můžeš!" Šeptal. V jeho hlase jsem poznala strach. Strach o někoho. Strach o mě. Dveře byly otevřené. Chtěla jsem vyrazit, protože dusot se blížil, ale nechtělo se mi od něj. Věděla jsem, že ryskuje život. Vůli mně. Když už jsem se odvážila k odchodu udělala jsem tu nejbláznivější věc. Už jsem byla skoro u dvěří, když jsem se otočila a rozeběhla jsem se do Danielovy náruče. Nečekal to, ale rozevřel ruce a já mu přitiskla hlavu na hrud. Daniel si opřel čelo o mé vlasy. Zajela jsem mu do vlasů. Daniel mě vášnivě políbil. Nakonec jsem se vykroutila z jeho náruče a vyklouzla dveřmi ven. Uslyšela jsem rachot a poté výkřiky. Daniel. Na jeho žádost jsem utíkala, ale ne pryč. Zůstala jsem blízko východu a čekala. Nechtěla jsem slyšet žádné výkřiky. Nic. Schoulila jsem do klubíčka a čekala. Když jsem otevřela oči bylo ticho. Strašlivé ticho. Pomalu jsem vstala a začala se šourat zpátky do té vlhké kobky. Poprvé jsem tam jen nakoukla. Na zemi se válela těla. Přitiskla jsem se zpátky na zeď a snažila jsem se to rozdýchat. Naposledny jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Vešla jsem do kobky. Zoufalství se mi zračilo v očích. Naštěstí jsou Vládní pryč. Rozhlížela jsem se po tělech. V tom jsem ho uviděla. Ležel na zemi a na břiše mu košilí prosakovala rudá skvrna. Rozeběhla jsem se k němu. Padla jsem na kolena a rozzvlykala se. Položila jsem si Danielovu hlavu do klína a hladila jsem ho po obličeji. Už jsem byla na pokraji sil. Zvlykala jsem a naříkala, když v tom se Daniel chraplavě rozkašlal. Vydechla jsem úlevou.

"Danieli?!" Daniel otevřel oči, ale slabě. Usmála jsem se na něj. On mi úsměv velmi slabě oplatil. Přejela jsem mu po rtech.

"Danieli? Ty žiješ?!" Zašeptala jsem. Slzy mi stékaly po tvářích v nepřetržitém proudu.

"Tys o tom pochybovala?" Zašeptal. Vyprskla jsem smíchy. Byl to sice vzlyk, ale chtěla jsem Danielovi usnadnit odchod. Popotáhla jsem.

"Ne, nikdy." Odpověděla jsem mu s úsměvem. Daniel mi chtěl něco říct, ale místo toho vyšla z jeho hrdla jen krev. Daniel zaúpěl. Začala jsem na něj konejšivě mluvit a kroužila jsem mu prsty ve vlasech.

"Šššš! Nemluv!" Začala jsem se na něj dívat tak jako při naší první společné noci. Byla jsem tak bezbranná, jemná a křehká a teď. Jsem na dně!

"Claro? Slib mi, že se o sebe postaráš! A slib mi, že se postaráš i o...o...o naše..." Nedořekl to, co chtěl, ale já to věděla, až moc dobře.

"Slibuju," zašeptala jsem. Zašala jsem mu slibovat různé věci, ale na jednu jsem nemohla zapomenout. Daniel na mě hleděl. Z posledních sil mi zašeptal do ucha to, co jsem od něj slyšela tu první noc.

"Miluju tě!" To byla jeho poslední slova. Rozplakala jsem se a vzlykala jsem neskutečně dlouho.

"Taky tě miluju!" Zašeptala jsem potichu a ještě chvíli jsem tam s ním jen seděla. Poté jsem v kapse našla květinu, kterou jsem dostala od Daniela. Položila jsem mu ji na hruď.

"Budeš mi chybět, lásko!" Zašeptala jsem a opustila kobku.

Po této tragické události jsem se odebrala do lesů a žila tam, v tuto dobu žiji s lidmi, kteří mě zachránili. Byla jsem polomrtvá, ale teď žiju a doufám, že on nebo ona také.

***

Probudila jsem se ve své posteli, ve svém pokoji. Tváře mi hořely, jistě po těch fackách. Ani nevím, jak jsem se sem dostala. U postele stála stolička. Avšak prázdná. Chvíli jsem jen tak civěla do prázdna, když v tom mě něco koplo. Chytila jsem se za břicho.

"Sakra!" Zašeptala jsem. Poté do místnosti vtrhla Amanda. Usmála se na mě, když uviděla můj výraz, přisedla si ke mně na stoličku. Zahleděla se na mě a já jsem k ní otočila hlavu.

"Udržíš tajemství?" Zeptala jsem se. Amanda přikývla. Nadechla jsem se a vyklopila to.

"Jsem těhotná!" Vykřikla jsem hystericky. Amanda otevřela a zase zavřela pusu. Zalapala po dechu. Sklopila jsem oči.

"Jak dlouho?!" Zeptala se Amnada zaraženě.

"Půl roku a pár týdnů," odvětila jsem. Amandě se očividně ulevilo. Amanda mě konejšivě vzala za ruku.

"Ani to na tobě nejde vydět," uklidňovala mě. Vděčně jsem se na ní usmála.

"Bude to dobrý, neboj!" Uklidňovala mě. Začala jsem jí všechno vyprávět.

"Je to dítě moje a Daniela," zašeptala jsem.

"A teď se bojím, že jsem tomu maličkému ublížila," Amanda se kousla do tváře.

"Neboj se, všechno bude fajn!" Ten rozhovor mi hodně pomohl.

"Jsem těhotná!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pisatelka Pisatelka | Web | 31. prosince 2013 v 23:46 | Reagovat

Pěkný díl :)

2 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 1. ledna 2014 v 12:33 | Reagovat

Ahojky, přeji šťastný nový rok :-)

Promiň, že tu teď moc nejsem, ale už bych měla mít brzo opravený počítač tak si to všechno dočtu :-)

3 Calla Calla | 1. ledna 2014 v 13:18 | Reagovat

Ona je... cože? Těhotná? Děláš si srandu? :DD Tak tohle mě fakticky položilo. První mě málem rozbrečíš s tou nádherně dojemnou scénkou a vzpomínkami a potom na konci takový šok... i když mi to došlo už když mluvil Daniel a řekl ať se postará o sebe a o... :D Tak mi to došlo. No.. Prostě bomba!

4 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 13:49 | Reagovat

OMG! Těhotná?!?!
Jen mě mrzí, že jsi víc nerozvedla tu vzpomínku. Jak spolu vycházeli zpočátku. Jak se z nich stali přátelé a tak.
Ale vážně?! Těhotná?!?!

5 Ellnesa Ellnesa | Web | 1. ledna 2014 v 17:30 | Reagovat

Ehehe, další těhulka! V safirinu to taky plánuju. Jinak SUPER!

6 Ami Ami | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 17:45 | Reagovat

[1]: Děkuju!

[2]: Tobě taky!
Jo, to je v pohodě :) Tak ať brzo funguje!

[3]: Jj :-D Nedělám si srandu :D To jsem ráda, ta úchylnost mě v tu chvilku napadla a jsem docela zvědavá na Vaše reakce :-D Při Tvém komentu jsem se málem rozchechtala :-D Fakt jsem Tě málem rozbrečela? To mě těší!
Jinak moc díky! :-D

[4]: Jo! Lidi, neumíte číst?! :D

[5]: Proč se tak tlemíš?! :-?, :-!
Mno, jako počkej! A kdo bude ta těhulka?
A díkes :-)

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 1. ledna 2014 v 18:44 | Reagovat

Super kapitola.. Doufám, že to to dítě přežije. Je to super, že je těhotná. Snad se jí nic teď nestane a nikdo se to nedozví.. :-) A to vzpomínka je taky boží, škoda že jim to spolu nevyšlo.. :-)

8 enes-blog enes-blog | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 20:29 | Reagovat

wow!! Těhule, tak to je HUSTÝÝÝ! :D

9 Violett Violett | 1. ledna 2014 v 21:36 | Reagovat

Počkat ona je těhotná? o_O To si ze mně děláš srandu :D První povídka v které je někdo těhotný :D Tak to jsem fakt nečekala :D Jinak moc krásné a jsem moc ráda, že tuhlu povídku čtu :3

10 Angela Angela | Web | 1. ledna 2014 v 23:31 | Reagovat

Konec mě překvapil, nečekala jsem, že by mohla být těhotná. :D
Jinak je to skvěle napsané, moc se těším na pokračování. Jsem vážně zvědavá, jak to bude dál... :D

11 sperkyuzlatehvezdy sperkyuzlatehvezdy | 2. ledna 2014 v 9:58 | Reagovat

DOBRÝ BLOG . :-)
KOUKNEŠ SE PROSÍÍM NA MŮJ ;-)

12 Zzz Zzz | Web | 2. ledna 2014 v 10:37 | Reagovat

Až budu mít čas tak si to přečtu. Nějak nestíhám.

13 Katie Katie | Web | 2. ledna 2014 v 12:41 | Reagovat

No páni. Pěkná kapitola, smutná až na ten konec samozřejmě. =) Musím říci, že jsem to také nečekala. =) Jsem velice zvědavá jak to vše bude pokračovat. ;-)

14 Kačíí Kačíí | Web | 2. ledna 2014 v 14:27 | Reagovat

Teda.... Tak to je super :-D  :-D  :-D
Úžasná kapitola :-)  :-)

15 Klub bsáníů Klub bsáníů | Web | 2. ledna 2014 v 14:47 | Reagovat

Ahoj,

chtěla bych ti oznámit, že jsi byla přijata do Klubu básníků! Těšíme se na tvoji tvorbu. :-)

16 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 2. ledna 2014 v 18:28 | Reagovat

Co??? O_O  :-D  :-D  :-D  :-D
Tak tohle se ti povedlo Ami!! :D

17 Ami Ami | E-mail | Web | 2. ledna 2014 v 18:38 | Reagovat

[7]: Díky!
Mno, uvidíme :D

[8]: Hustě!!!
Tak určitě!! :D

[9]: To já jsem ráda :-) A jj, je v tom :D Já už jsem to v jedný povídce viděla :D

[10]: Já jsem taky zvědavá :D

[12]: OK!

[13]: Díky a já to taky nečekala :-D Prostě mě to napadlo :-)

[14]: Díkes :-D

[15]: Jé! Děkuji!

[16]: Ano, čteš dobře :-D Já vím! Jsem prostě šikovná! Aneb Jsem profi!!!!

18 Aurélie Aurélie | Web | 2. ledna 2014 v 19:09 | Reagovat

zajímavě to pokračuje a jsem ráda, že tam je Daniel... je to s ním zajímavější :)

19 Xanya Xanya | Web | 3. ledna 2014 v 13:40 | Reagovat

Tak to jsem nečekala! 8-O Ty vážně umíš překvapit Ami. :-D
Krása,jako vždy. :)

20 Joss Joss | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 21:39 | Reagovat

Už na konci toho snu som si hovorila, že asi bude tehotná a tak sa mi to nejako potvrdilo, keď ho tam našla ležať a zomierať, skoro som sa rozplakala, mala som slzy v očiach, bože, píšeš tak pekne, už sa teším na pokračovanie. :)

21 Kessi Kessi | Web | 3. února 2014 v 16:05 | Reagovat

Tato povídka mě od tebe nesmírně baví. Fakt úžasný! Hrozný, že Daniel zemřel. Tenhle díl je naprosto dokonalý! To všechno... já ani nevím nemám slov :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama