Leden 2014

Identita||Devátá kapitola

29. ledna 2014 v 19:28 | Ami |  Identita
Ahojky!
Hlásím se Vám z další Identitou! Jste rádi, co? :D Jen jsem Vám chtěla říct, že o prázdnináxh tu nebudu. A tento článek Vás bude prázdninami doprovázet. Vím, že by mohl/y být i další články, ale nebudou! Psaní mě začalo znovu bavit (tak docela), ale obíhání atd. mě ještě moc...No, možní víte. Přechodné období tady na blogu :) Tak jo, užijte si další kapitolu a mějte se mnou prosím strpení!



Vešla jsem do jídelny. Sice dost brzy, jelikož oběd se měl podávat až za dvě hodiny, ale bylo tu k prasknutí. Jakmile jsem přišla, všechny oči se zaměřily na mě. Už jsem na to byla trochu zvyklá, ale přeci jen...Rozhlédla jsem se po jídelně a uviděla ruku, která na mě zuřivě mávala. Amanda. S úsměvem na rtech jsem se lehkým krokem přemístila k "našemu" stolu, u kterého bylo plno. Bylo mi trapně, když jsem se ke stolu přiblížila a neviděla jsem ani jedno volné místo. Ksakru! Zaklela jsem. Chtěla jsem pryč, ale něco mi v tom zabránilo, nebo spíš někdo. Do prkýnka! Už zase se s ním uvidím, ne, ne, ne!!! Od našeho stolu právě odcházel Adam. Bože, teď je ještě víc k nakousnutí než ráno. Usmál se na mě a jako gentleman mi nabídl židli. S úsměvem jsem jí přijala, i když jsem na něj byla pořád naštvaná za ten ranní budíček.

"Děkuju," řekla jsem zdvořile. Adam se na mě usmál. Sedla jsem si na židli. Adam se ke mně sklonil a do ucha mi zašeptal:

"Konečně se zase potkáváme, slečno Kateenová," Připadalo by mi to milé nebýt toho vstávání, pohledu, který mi věnoval při našem prvním setkání a...To asi stačí. Při vyslovení mého jména mě zamrazilo v zádech. Otočila jsem na něj svůj obličej, abych mohla vidět jeho výraz. Byl kamenný, jen koutky mu mírně cukaly. Odvrátila jsem se od něj a otočila jsem se vstříc debatě, do které se mi pouštět nechtělo. Nejraději bych se vrátila do svého pokoje a šla si lehnout.

"Takže...Co teď budeme dělat?" Zeptal se jeden z psychopatů, kterého jsem viděla u Daniela. Rozhlédla jsem se po všech přítomných, kteří tvořili náš stůl. Pohled mi padl na Amandu a Daniela. Amanda se tiskla na Danielovu hruď. Z tohoto obrazu se mi vynořila vzpomínka. Já se svým Danielem v našem provizorním domečku. Já jsem se k němu tiskla, jelikož byla v tu dobu zima a my jsme si nemohli moc dovolit, skoro vůbec. Ještě k tomu napomáhalo to, že jsme byli hledaní Vládními. Na chvíli jsem zavřela oči a nechala se unášet vodopádem vzpomínek. Ze zadumání mě vytrhl Amandin ustaraný hlas.

"Claro? Jsi v pořádku?" Urychleně jsem otevřela oči a trochu zmateně jsem přikývla. Všechni u stolu si mě se zájmem prohlíželi. Zadívala jsem se na své ruce, které jsem měla složené v klíně.

"O co jde?" Zeptal se Michael, kterého jsem si všimla až teď a popravdě bych si přála, aby tady vůbec nebyl. Hodila jsem po něm nevraživý pohled.

"Nic, co by se mělo dít," zeptala jsem se nenuceně. Byla jsem zvědavá, co si zase vymyslí. Michael dlouhou chvíli mlčel, ale pak promluvil úplně o ničem jiném. A to o...nezajímavých věcech pro kluky, aspoň to tak vypadalo.

"V západný části městi města jsme svrhli bomby," řekl a mě v tu chvíli bylo strašně špatně. Jak psychicky tak fyzicky. Západní část. Milionářská čtvrť. Smrt. V hlavě se mi míhalo tisíce myšlenek, ale jedna převládala. Babička a děda...Jsou pravděpodobně mrtví! Šokovaně jsem zalapala po dechu, ovšem moc nahlas. Všichni se na mě zase otočili. Jsem snad magnet na problémy?! Z hrůzou jsem se dívala na Michaela. Jak to mohl říct? Jednou jsem mu vyprávěla o sobě a svojí rodině. Početné rodině a pak tohle. Nenávidím ho! Nenávidím!

"Claro?" Z hrůzou a šokováním v očích jsem ignorovala Amandinu otázku a otočila jsem se na Michaela. Zavrtěla jsem hlavou. Povytáhl obočí, jakoby se nic nedělo.

"Jak jsi mohl?!" Zašeptala jsem naštvaně. Pořád se na mě nechápavě díval a potom jakoby mu až teď svitlo. Usmál se. Nechápala jsem, co mu je k smíchu!

"Copak?!" Zeptal se starostlivě. Já to ale neprokoukla. Jak jsem ho ze začátku mohla mít ráda! Bastard jeden! Měla jsem na něj strašný vztek, už jsem se neudržela a vyhrlila to na něj.

"Jak jsi ty a ta vaše banda mohli?? Jak jste mohli vybombardovat milionářskou čtvrť? Vždyť jsi věděl, že-" Nedořekla jsem to, jelikož mi ten blbec skočil do řeči.

"Museli jsme ji vybombardovat, copak to nechápeš?!" Zakřičel na mě. Už jsem se nadechovala k protekci, ale Amanda mi skočila do řeči, takže jsem ze sebe vydala jen jedno krátké slovo. "Ale-" Amanda spustila řeč o tom, že by jsme měli přestat. Neposlouchala jsem jí. Pořád jsem nasupěným pohledem probohávala toho...imbecila, ne. Dobře, MAGORA! A toho největšího.

"Věděl jsi, že tam žili moji PRARODIČE!!!" Zakřičela jsem na něj. Až po tom, co jsem to vyslovila jsem si uvědomila, že jsem to řekla v minulém čase. To Amandu umlčelo. Těkala očima mezi mnou a Michaelem. Nadechovala se k nějaké poznámce, ale nakonec si to rozmyslela a svalila se do Danielovy náruče. Já jsem se naštvaně zvedla z židle a rázným krokem vypochodovala z místnosti. U dveří jsem se ještě ohlédla, ale okamžitě jsem se otočila, jelikož mě ten Magor s velkým M propaloval vražedným pohledem. Rychlým krokem, div jsem neběžela jsem se vydala vstříc tmavým chodbám. Bloudila jsem a nevěděla, kam mám namířeno, ale jedno jsem věděla: Co nejdál od něj. Oči jsem měla zalité slzami. V nějaké chodbě jsem se zastavila a svezla jsem se na zem. Vzlykala jsem do dlaní a po chvíli se moje tiché vzlyky staly skoro zvířecími skřeky. Po chvíli mi už došly slzy a tak jsem jen naprázdno vzlykala.

"Stalo se něco?" Zeptal se někdo. A já poznala kdo. S uslzenýma očima jsem se podívala na chlapce, který si ke mně klekl a položil mi dlaň na rameno. Vzlykla jsem. Chlapcovy medové vlasy se krásně leskly. Jeden pramínek mu spadal do obličeje. Začala jsem znovu plakat. Když Adam uviděl můj zničený výraz rozevřel náruč a já jsem udělala tu největší pitomost, kterou jsem mohla udělat za svůj pobyt tady. A on asi taky. Posunula jsem se k němu a zavrtala jsem se do jeho náruče. Jeho mohutné paže mě pevně obemkly. Přitulila jsem se k němu ještě pevněji. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a tiše plakala.

"Ššš..." Uklidňoval mě. Opravdu to pomáhalo. Chvíli jsem tam byla zavrtaná, v jeho náruči a nechtěla jsem z ní už nikdy ven. Takovýhle pocit jsem měla jedině s Danielem. Až teď jsem si uvědomila jednu důležitou věc: Daniel byl minulost a tohle, Adam, nový život, je přítomnost a později i budoucnost.



Hledá se grafik/čka

28. ledna 2014 v 16:34 | Ami

Strejda Google

Hledá se grafik/čka!

Joo, zní to trochu cákle, ale...Jak už napovídá nadpis i tahle obr věta: Hledám grafika/čku! Už mě to vážně nebaví psát. Ale to je teď nepodstatný! Takže začneme znova. Lidi! Hledám grafičku :D Stejně jsme tady asi většina rodu ženského, ne? Takže, hledám...Bla, bla, bla...Tááák, kdo umí dělat a chtějí se mu dělat a baví ho dělat a udělal mi si na moje nekonečné (to určitě) prkotiny čas? Kdo se hlásí dobrovolně! Snad někdo jo :) Tak to shrnu:
- Hledám grafičku, která by mi byla ochotná udělat pár signatur + bannů (podle mě je to skoro to samý)

Kdo by měl zájem se mnou spolupracovat, ať mi napíše do komentářů, a nebo na e-mail: paja.smazalova@seznam.cz

A klidně se ozvěte! (Já nekoušu, ani nezabíjím, že jo, Ell) A klidně mi napiště, že jsem totální antitalent, protože já JSEM!!!

Identita||Osmá kapitola

26. ledna 2014 v 16:08 | Ami |  Identita
Ahojky!
Áno! Žasnete! Já taky :D Užite si čtení další kapitoly, kterou jste si tak vyžebrali :D Pozn.: Je to trochu kratší!



Seděla jsem potmě ve své skromné posteli. Přemýšlela jsem nad mnohými otázkami. Nejtíživější pro mě byla otázka, co se se mnou a mým dítětem stane? Přežije? A co ten hajzl Adam? Sice se mi dost líbí a je trochu dost můj typ, ale... Proč mě před ním Michael varoval? Proč jsem tady? O co tady vlastně jde? Co jsou tady všichni ti lidé zač? A co znamenali ti lidé v té místnosti, kteří na sobě měli krev? To je ovšem jen pár otázek, těch, které mi přišly na mysl. Byla tma. Noc. Nemohla jsem přestat mylset na Amandu. Ta teď spí v Danielově náruči. Tak, jak jsem tam ležela já! JÁ se svým Danielem. Tak dobře. Na ty dva jsem byla schopná přestat mylset. Nemohla jsem přestat myslet na toho imbecila jménem Adam! Musím říct, že je dost sexy, ale nic pro mě. Nakonec jsem přemohlá únavou usnula schoulená pod peřinou, jen hlava mi koukala ven.

***

"Vstávej! No táááák, vstávej!" Někdo na mě mluvil. Ovšem mně to připadalo, jako by ten člověk byl daleko. Otočila jsem se na druhou stranu postele. Zády od toho útočníka, který mě nenechal vyspat. Slyšela jsem jak zaklel.

"Sakra! A já si vždycky myslel, že chlapi mají tvrdší spánek než ženský!" Už mě to začalo rozčilovat. Zacpala jsem si uši a spala dál. Bohužel mi to moc dlouho nevydrželo, jelikož se mnou někdo začal třást.

"Sakra! Claro! Ty jsi vážně příšerná!" S hrůzou jsem otevřela oči. Vymršila jsem se do sedu a spatřila ho.

"Ty...ty IMBECILE!!!!!" Zaječela jsem a přitiskla jsem si přikrývku těsněji k tělu. Předemnou stál ten imbecilský zmetek Adam a příšerně se culil. Pohoršeně se na mě díval. Já jsem ho naopak naštvaně propalovala pohledem.

"Dámy nenadávají," odsekl po chvíli, ve které jsme oba mlčeli. Zlobila jsem se, ale musela jsem si ho znovu prohlédnout. Ten šrám, který měl včera na tváři byl již jen malinko červený. Nic hrozného a nic, na co by se mohlo umírat! A já kráva jsem si o něj dělala starosti! Blbko! Blbko! Naštvaně jsem si ho měřila pohledem.

"Jak se opovažuješ vlíst do mýho pokoje a slídit tady? Ještě k tomu, když spím!" Zakřičela jsem na něj. Adam na znamení míru zvedl ruce před obličej, takže jsem do něho pořádně neviděla. Bezva! Ukázala jsem na dveře a on zavrtěl hlavou. Znovu jsem si zkřížila ruce na prsou.

"Tak co tady chceš?!" Vyštěkla jsem na něj znovu. Adam se na mě se zaujetím podíval. Chvíli si mě jen tak prohlížel, potom sklopil oči a zavrtěl hlavou. Znovu se na mě ohlédl.

"Jak se jmenuješ?" Zeptal se. Překvapeně jsem na něj zůstala zírat. Dlouhou chvíli jsem mlčela. Nechápu! Stejně ví, jak se jmenuju!

"Clara," zamumlala jsem. Adam jen protočil oči.

"Celým jménem," vykřikl na mě, až jsem se lekla. Dej si na něj pozor! Michaelova slova. Zmateně jsem přemýšlela. Na čím vlastně? Jen samé blbosti. Nikomu neublížím, ani sobě, když mu prozradím své celé jméno. Doufám, že nikomu neublížím. Moc jsem tomu ovšem nevěřila, ale něměla jsem na vybranou. Vlastně měla, ale to je jedno...

"Clara Kateenová," odpověděla jsem zmateně. Adam přikývl.

"A teď k tvé předchozí otázce! Proč jsem tady-" Začal líně, ale já ho přerušila.

"Hele, mě to nezajímá! Chtěla bych vylízt z tý postele a převlíknout se a-" Tentokrát mě přerušil Adam.

"Ehm, jasně, já, jenom jsem se přišel-" Sakra! Proč všichni kluci, když jde o něco vážného musejí zmlknout?! S otázkou v očích jsem se na něj podívala. Adam dělal to samé. Vpíjeli jsme se tomu druhému do očí, když v tom nám to překazila.

"BOŽE!!!!" Zakřičela Amanda ode dveří. Odtrhla jsem od Adama pohled. Adam se otočil a s nasupěným výrazem se na Amandu obořil:

"Co tak ječíš?!" Zakřičel na ni. Amanda poplašně začala ustupovat. Musela jsem se do toho vložit. Nevěděla jsem co dělám, až když jsem to udělala. Vyskočila jsem z postele a přiběhla k Adamovi.

"To je v pohodě," odsekla jsem. Adam se na mě zmateně koukal. Prohlížel si mě. Zmateně jsem zamrkala a podívala jsem se, kam směřuje Adamův pohled. Stála jsem před ním jen v košili, která mi sahala sotva po kolena! Do tváře se mi okamžitě nahrnula krev. Zůstala jsem před ním stát rudá a skoro...dobře, polonahá! Amanda jen tiše přihlížela. Adam ze mě ještě pořád nespustil oči. Začalo mi to být nepříjemné, když v tom jsem si všimla, že na mě nevěřícně civí. Podívala jsem se za jeho pohledem. Směřoval na mé lehce vypouklé břicho. A DO HAJZLU!! Začala jsem v duchu sprostě nadávat. Adam mi nevěřícně pohlédl do očí a já v nich spatřila překvapení. Čekala jsem, že tam uvidím zhnusení, ale omyl. Díval se na mě tak, jakoby se v něčem utvrdil, ale v čem? Konečně odemě odvrátil pohled. Pomalu došel ke dveřím, kde stála Amanda. Zastavil se vedle ní a ještě se na mě otočil. Pohled mu sjel na mé břicho. Sakra! Poté se mi zase podíval do očí.

"Tak se měj, Claro!" Rozloučil se a zase se odvrátil k odchodu. Jakmile překročil prah místnosti, zastavil se. Znovu! Ale neotočil se.

"A dávej na sebe pozor!" Zakřičel na mě přes rameno. Poté se lehkým krokem vydal do jídelny, do které jsem měly namířeno také. Chvíli jsem za ním jen zmateně hleděla, ani jsem si nevšimla, že vedle mě stojí Amanda a také sleduje Adama. Odvrátila jsem od něj pohled, jelikož už stejně nebyl moc vidět. Obrátila jsem se na Amandu s otázkou v očích. Ta se na mě jen podívala a zase se odvrátila. Zhluboka vydechla a obrátila se na mě.

"Jsme v pěkný prdeli," řekla nenuceně. Podívala jsem se na ní se smíchem a zároveň strachem v očích. Amanda mě pozorovala a hned na to dodala:

"Tenhle Adam je divnej! Nastoupil sem pár dnů po začátku novýho režimu, divný! Nikdo mu tady nevěří, už ani Daniel a ti jeho zbývající psychopati," zasmála se. Pro tuhle chvíli jsem se rozhodla stát pořádně dobrou kamarádkou.

"A jak jste se měli včera večer?!" Zeptala jsem se jakoby nadšeně. Amandu to očividně velmi potěšilo a dala se do vyprávění onoho krásného večera. Někdy zacházela až moc do detailů, že jsem se musela pěkně šklebit. Ale co bych neuděla pro svojí kamarádku?

Identita||Sedmá kapitola

22. ledna 2014 v 18:44 | Ami |  Identita
Konečně! Já vím, že tu teď vůbec nejsem a omlouvám se, ale nemám na to náladu!



Sakra! Co jsem čekala! Co? Co? Nic! Tak jo, uklidni se, uklidni se! Zhluboka jsem se nadechla a objala Amandu. Stáli jsme před Danielovým pokojem. Daniel stál ve dveřích a s úšklebkem se na nás díval. Když jsme přišly a Amanda zaťukala - Pětkrát! Otevřel nám Pan Nafoukaný! Já jsem nakoukla do pokoje, jestli tam náhodou není ten zelenooký sexy kluk! Bože! Ale nebyl. Amanda s Danielem si mě nevšímali, jelikož byli dost zaneprázdnění. Odkašlala jsem si a ti dva se na mě konečně otočili. Amanda se na mě omluvně zadívala. Pokrčila jsem rameny a chtěla jsem odejít, ale Amanda mě ještě stihla obejmout. Když jsem se vyprostila z jejího objetí, zašeptala mi:

"Šetři se, ano?" Usmála jsem se na ní a zbrkle přikývla. Když jsem už konečně chtěla odejít zadržel mě Daniel.

"Ehm - Claro? Kdybys chtěla zase nějaký to ovoce, řekni! A nebo za tebou někoho večer pošlu, aby ti nějaký dones," překvapeně jsem se na něj otočila. V jeho očích byla lhostejnost a už byl asi...nervózní, že jeho a Amandu zdržuju. Přikývla jsem a teď už doopravdy odešla.

Cestou do svého pokoje jsem se loudala chodbami. Nic konkrétního jsem nedělala. Jen jsem se procházela, když v tom jsem si zase vzpomněla na zelenookého. Neviděla jsem ho. Ani jednou, jen v Danielově pokoji. Vzpomněla jsem si na oči jednoho z psychopatů, který seděl na posteli a na jeho vlasy a...Z vedlejší chodby jsem uslyšela nějaký povyk. Sténání. Hekání a křik! Vydala jsem se za tím hlukem. Když jsem došla na konec chodby křik byl ještě hlasitější. Zježily se mi všechny chloupky na těle. Nevěděla jsem, co spatřím a ani jsem nevěděla, jestli to chci vidět. Zvědavost mi ale nedala. Vykoukla jsem z chodby v níž jsem byla a uviděla to...Všude byli zranění lidé. Většinu z nich tvořili muži. Všichni na sobě měli krev. Buď jejich nebo cizí, ale to jsem nedokázala určit. Očima jsem brouzdala po mužích. Řekla bych, že to byli nějací vojáci. Možná se mýlím! Otřásla jsem se při pohledu na krev. Nevadil mi, ale tohle...Zhluboka jsem se nadechla a prohlížela jsem si lidi. Nikdo mi nebyl povědomý. Z nějaké místnosti přibíhaly ženy v bílých pláštích. Odváděly zraněné do té místnosti, ze které se ozývaly ty skřeky. Už jsem se chtěla odvrátit a jít do pokoje, když v tom jsem ho uviděla. Byl opřený o stěnu a očividně s námahou oddechoval. V obličeji byl celý bledý a jeho zelené oči jakoby zářily. Naklonila jsem hlavu a se zájmem si ho prohlížela. Na tváři měl krvavý šrám. Táhl se mu od spánku k bradě. Zatajila jsem dech a raději si zkousla ret. Jeho pohled směřoval do podlahy, ale asi ucítil něčí pohled, což mně se dělo často. Ohlédl se mým směrem a už se chtěl odvrátit, když v tom si asi vzpomněl, kdo jsem. Rychle ke mně pohled znovu stočil. Trochu se usmál, ale přitom zkřivil tvář bolestí. Zacukaly mi koutky, abych mu úsměv oplatila. Bohužel mi to nevyšlo. Bože, bože, bože! Ksakru! Co. To. Se. Mnou. Je?! Chvíli jsme se na sebe koukali, když v tom Zelenooký zaskučel a zhroutil se na zem. Sakra! V tu chvíli jsem reagovala praštěně. Vyběhla jsem ze svého úkrytu k němu. Když jsem byla téměř u něj všimla si mě asi doktarka nebo kdo to byl zač. Nedůvěřivě se na mě koukala.

"Eh, já...Mohla bych s něčím pomoct?" Pořád si mě nedůvěřivě prohlížela. Zrudla jsem jako rajče a zadívala jsem se do země.

"Claro?!" Otočila jsem se. Za mnou stál Michael. Do prdele! Naprázdo jsem polkla. Nervózně jsem se ošila. Byla jsem v háji! Doslova. Michael se na mě koukal se zdvyženým obočím. Oplatila jsem mu to stejným pohledem.

"Co? Chci jen pomoct!" Michael ke mně přistoupil a chytil mě za zápěstí. Vyškubla jsem se mu a ukázala na Zelenookého.

"Můžu mu pomoct!" Michael mi nakoukl přes rameno a znechuceně se na mě podíval. Prstem ukázal na Zelenookého.

"Jemu?!" Zasmál se.

"Jo, jemu!" Odsekla jsem. "Je to snad nějaký problém?" Optala jsem se. Michael zavrtěl hlavou. Usmála jsem se.

"Takže mu můžu pomoct?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.

"Pro mě za mě!" Odsekl naštvaně Michael. Zelenooký zase zasténal. Otočila jsem se k němu a klekla jsem si na zem, abych se mu dívala do očí. Odhrnula jsem mu z očí medové vlasy. Zase zasténal.

"Neboj, nic ti neudělám!" Začala jsem ho uklidňovat jako malé dítě. Unaveně se mi zadíval do očí. Usmál se na mě.

"Chci ti pomoct," řekla jsem mu. Pomalu přikývl. Chtěla jsem ho vzít k sobě do pokoje, jelikož tam zbyly obvazy a tady jsem zůstávat nechtěla. Ohlédla jsem se za sebe. Pořád tam stál a pozoroval nás. Michael.

"Teď...Ehm, můžeš vstát?" Zelenooký se pousmál. Přikývl a společnými silami jsme se zvedli. Když jsme chtěli vyklopýtat z místnosti zastavil nás Michele. Nasupěně jsem se na něj zamračila.

"Co zas?!"Naštvaně jsem se na něj zašklebila. Idiot! Michael ke mně přistoupil a zasyčel mi do ucha: "Dej si na něj pozor!" Sykl a odešel. Nechápavě jsem se za ním dívala. Do reality mě vrátil až Zelenooký, který se vedle mě nepříjemně ošil. Rána na obličeji mu ošklivě krvácela. Pomalu jsme kulhali k mému pokoji. Nebylo to daleko. Celou cestu jsme mlčeli. Když jsem otevřela dveře, které vedly do mého pokoje uvědomila jsem si, že mě Zelenooký upřeně pozoruje. Opřela jsem ho o stěnu, abych mohla otevřít a zavřít dveře. Znovu jsem ho podepřela a dovedla ho k posteli. Pomohla jsem mu, aby se na ní mohl posadit. Když se tak stalo, odšourala jsem se ke stolku, co stál na kraji místnosti. Otevřela jsem šuplík a vyndala z něho pár obvazů (jen pro případ), náplast a dezinfekci. Pomalu jsem se otočila k posteli. Zelenooký chlapec se opíral o zeď a oči měl zavřené. Naklonila jsem hlavu na stranu a začala jsem si ho prohlížet. I když měl na tváři krvavý šrám, vypadal skvěle.

Lehkým krokem jsem došla k posteli a sedla si vedle chlapce. Postel se se mnou zhoupla. Zelenooký slabě zasténal a otevřel oči. Chvíli mu pohled bloudil po místnosti až konečně našel mě. Dívali jsem se jeden druhému do očí. Byla jsem první, kdo se odvrátil. On po chvíli také odvrátil pohled. Byla jsem nervózní! Neměla jsem proč! Jenom chci ošetřit kluka, který je už tak napůl v bezvědomí! Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Pomaličku jsem se k němu natáhla. Chytila jsem ho za bradu a hlavu mu otočila k sobě. Trochu ho to překvapilo, ale nebránil se. Ze stoličky jsem si vzala látku a pocákala jí dezinfekcí. Látka byla čistá, jelikož jsem viděla, jak jí Amanda umývala. Klepaly se mi ruce a proto jsem rychle odložila lahvičku s tekutinou. Opatrně jsem kusem látky přejela Zelenookému přes šrám. Zasyčel bolestí. Měla bych přestat, ale neudělala jsem to. "Promiň," zašeptala jsem. Když jsem ránu vyčistila, prohlédla jsem si ji. Nebyla nijak zvlášť hluboká, ale přece jen. Proužek obvazu jsem zalepila náplastí. Jakmile měl přikrytou ránu, chtěla jsem se zvednou z postele, když v tom mě Zelenooký zadržel.

"Díky," syknul slabě. Se zájmem jsem se k němu otočila. Slabě se usmíval, ale to stačilo. Oplatila jsem mu ho zbrklým úsměvem.

"Není zač," odpověděla jsem nenuceně. Bylo vidět, že se mu ulevilo. Chvíli si mě jen tak prohlížel. Ošila jsem se. Jak trapné! Už jsem to nevydržela a vstala. Odnesla jsem věci zpět do šuplíku. Když jsem se otočila, vykřikla jsem. Za mnou stál ten Zelenooký šílenec! Vyděchla jsem úlevou. On se jen zakřenil. Já myslela, že je na tom hůř. Taková pošetilost.

"Jsem ráda, že ti je líp," odsekla jsem trochu podrážděně. Usmál se.

"Jo, je mi líp, díky!" Počkat! On řekl díky? Už podruhé?! Povytáhla jsem obočí. Ten pošuk, který odemě stál pár centimetrů si bude...vyskakovat? A ještě se blbě culí! Ještě před okamžikem byl skoro v bezvědomí! Protočila jsem oči. Zelenooký povytáhl obočí. Zamávala jsem si před obličejem rukou.

"Eh - Neměl bys být náhodou...?" Nedořekla jsem to, ale on to očividně pochopil. Zacukaly mu koutky. Doufala jsem, že... Ale nic, nemysli na to! Už už jsem něco chtěla odseknout, když v tom jsem dostala kopanec. Nechápavě jsem zkřivila ústa bolestí. Až za chvíli jsem si tak nějak vzpomněla, že to bylo zevnitř. Sakra! Sakra! Sakra! Vůbec jsem nepřemýšlela a tak jsem udělala to nejjednoduší. Otočila jsem se k tomu šílenci zády. Konejšivě jsem si položila dlaň na břicho. Bude to dobrý! Bude to dobrý! Opakovala jsem si v duchu. Když jsem se já i...dítě uklidnili, otočila jsem se zpět k Zelenookému. To není možné! Ještě před chvílí se mi válel po posteli a dělal, že umírá!

"Clara," řekla jsem. Nenuceně. Ten...blbec? Dobře, ten blbec se jen blbě usmíval.

"Já vím!" Řekl. Pobaveně jsem si odfrkla. Povytáhl nechápavě obočí! Proboha! Dnes už po několikáte! Je děsně...Sexy? Tak jo, víš, že bys na to neměla myslet! Haló! Máš dítě! Můj vnitřní hlas mě odrazoval. Já na něj zase tak moc nebrala ohledy. Chtěla jsem jít do postele a spát, ale to jaksi nebylo možné. Ukázala jsem na postel a ten frajírek přikývl. Pomalým krokem opouštěl místnost. Když už jsem byla ráda, že vypadne, zastavil se.

"Adam," řekl a odešel.



Reading for 2014

18. ledna 2014 v 12:59 | Ami
Začala jsem si zapisovat knihy pro tento rok 2014! Je toho zatím trochu míň, jelikož jsem tak brouzdala po nakladatelstvích :) Takže zase budu přidávat! A jsem cáklá! Doslova :D!


Vydáno:
Fenomén - Marie Lu
Šampion - Marie Lu
Za zrcadlem - Alina Bronsky
Svůdné slovo - Wendy Higgins
Mé sladké šestnácté století - Rachel Harrisová
V pasti - Michael Northrop
BRZK - Michael Grant
Elixír - Alma Katsu
V šedých tónech - Ruta Sepetysová
Wicca - Cate Tiernan
Jsem roztříštěna - Tehereh Mafi
Jsem zlomená - Tehereh Mafi
Serafina - Rachel Hartmanová
Easy - Tammara Webber
Okouzlená nocí - Amy Plum
Etiketa a špionáž - Gail Carrigerová

Nevydáno/Očekáváno:
Aliance - Veronica Rothová
Panika - Lauren Oliver
Silber - Kerstin Gierová
Starcrossed - Josephine Angelini
The selection - Keira Cuss
Etiketa a špionáž - Gail Carrigerová
Archiv - Victoria Schwab
Překroč svůj stín - Katie McGarry


Vábení

14. ledna 2014 v 15:29 | Ami
Ahojky!
Než dojdeme k básničce (po dlouhé době básnička) bych se Vám všem chtěla omluvit, že nepřidávám články a neobíhám. Něco málo jste si mohli přečíst v Infu atd. Takže se omlouvám, ale já prostě nemám tak nějak chuť psát. Nepozastavuju! Blog jede, ale málo :) Každopádně čekejte (možná) nějakou recenzi. Jak to bude s kapitolama ať od toho nebo toho? Mno, teď čekejte takové odlehčující články, ale já na to teď nemám. Chtěla bych teď více číst, číst a číst! A potom se (konečně) začít učit! Dneska jsem vyfasovala dvě 3, takže taky nic moc :) Ale naštěstí se už asi počítají do nového pololetí, takže se mi vysvědčení se samýma jedničkama (doufám) nijak nepokazí :)
Mějte prosím strpení! Ale teď už ta dlouho očekávaná básnička :).

V uších mi víly zpívají jemně
Jemně a tiše
Tiše vábí mě k sobě
K sobě do krajin dalekých
Dalekých, opředeny v černé pavučině
Pavučině snů
Snů čistých i temných
Temných, těch se chci zbavit
Zbavit se jich a utíkat dál
Dál a dál
Dál a pryč
Pryč od temnoty
Temnoty, která láká mě do temných časů
Časů kouzli opředeny
Opředeny tajemnem
Tajemnem, záhodou
Záhadou kouzelnou
Kouzelnou až běda
Běda, jestli přidám se k temné straně
Straně mnou nevyvolenou
Nevyvolenou navždy
Navždy chci žít v čistotě a v dobru
V dobru a proto musím jít dál...

Identita||Šestá kapitola

8. ledna 2014 v 5:01 | Ami |  Identita
Nebudu Vám to nijak okecávat, jelikož nemám, nebo jsem neměla dobrou náladu. Užíte si kapitolu :)



Vletěla jsem do pokoje a zabouchla jsem za sebou dveře. Vrhla jsem se na postel a zabořila jsem hlavu do polštáře. Po tvářích mi tekly teplé slzy. Teď nesmíš brečet! Říkala jsem si v duchu. Pořád dokola. Nebreč! Nebreč! Nebreč! Slzy mi pomalu začaly docházet a tak jsem se otočila a lehla si na záda. Chvíli jsem civěla do stropu, když v tom někdo zaklepal. Znovu se slzami v očích jsem se posadila a začala jsem zakřičet.


Identita||Pátá kapitola

5. ledna 2014 v 13:27 | Ami |  Identita
Haló, haló! Tak jo, nazdárek, lidi :)
Neříkala jsem náhodou, že tu moc nebudu :D? No o víkendu tu trochu budu :) Napsala jsem Vám další kapču od Identity, tak doufám, že si jí užijete. V tý kapitole se zatím nic neděje, ale nebojte, to se změní, jen co se tam ukáže jedna moc roztomilá osůbka :D A teď už ke kapitole! Ať se Vám líbí!
Kapča je věnována mé "seriálové" sestřičce Violett


Po rozhovoru, který jsem vedla s Amandou jsem byla o něco klidnější. Byl zrovna čas oběda, když mi do pokoje stršila Amanda hlavu. Omluvně se na mě usmála. Pokynula jsem jsem jí rukou, aby šla dovnitř.

"Budeš chtít oběd sem nebo do jídelny?" zeptala se. Nevěděla jsem. Nechtělo se mi tam, ale zase...

"Půjdu do jídelny," odpověděla jsem jí. Amanda si mě chvíli prohlížela. Poté pokrčila rameny. Chvíli něco hledala v tašce, kterou měla přehozenou přes rameno. Když už něc našla hodila mi do rukou šaty. Chytila jsem je a rozložila na postel. Byly obyčejné. Tričko, které mělo vybledlý odstín hnědé a šedé kalhoty. Zadívala jsem se na Amandu a ta mi pokynula, abych se převlékla. Otočila se a já si svlékla to, co jsem měla na sobě. Rychle jsem vklouzla do čistých šatů. Byly mi velké. Amanda se otočila a uznaně se na mě podívala.

"Je mi to trochu větší," zašvitořila jsem. Amanda to ještě chvíli zkoumala, ale poté ke mně přistoupila a usmála se.

"To jsem ti vzala naschvál," usmála se na mě. Očividně s tím byla spokojená. Já ale zmatená.

"Proč?" Optala jsem se s úsměvem. Amanda na mě chvíli zírala. Začala se jí klepat brada a poté vyprskla smíchy. Pohoršeně jsem na ni ukázala prstem. Došla jsem k ní a prst jí zabodla do prsou.

"Co je?!" Naštvaně jsem ji pozorovala, ale ani mě to nedalo a musela jsem se usmát. Amanda se ke mně sklonila. Otevřela pusu a zase ji zavřela. Odtáhla se a tichým hlasem začala vysvětlovat.

"Ehm, to...Kvůli tvému stavu," zašeptala tiše. Povytáhla jsem obočí a nasadila ten nejsladší úsměv. K tomu jsem ještě vášnivě zamrkala. Ano, asi na to není čas. Máme jiné starosti.

"Ach ták!" Zamumlala jsem. "Neříkala jsi ráno náhodou, že to na mě není vidět?" Optala jsem se jí. Chvíli přemýšlela, ale potom přikývla.

"Nó, zatím ne, ale-" Někdo zaklepal na rám dveří. Poplašeně jsme nadskočily. Otočila jsem se. Ve dveřích stála starší žena. Se zájmem si mě prohlížela. Já jsem neotálela a udělala to samé. Ta ženská mi byla povědomá. Ale jistě. To je ta, která se mě zastala, když Michael po mě něco chtěl. Žena se na mě usmála. Snažila jsem se jí úsměv oplatit, ale moc se mi to nepodařilo. Stařena si mě naposledy přejela od hlavy až k patě a obrátila se na Amandu.

"Tos mi to nemohla říct dřív?!" Vyštěkla na ni. Amanda polekaně ustoupila. To bylo poprvé, co byla takhle vyděšená. Žena se na ní zahleděla a věnovala jí trochu omluvný pohled.

"Omlouvám se! To víš...Jsem trochu rozrušená! A nedivte se, protože-" Nestačila ani doříct větu, jelikož jsem jí skočila do řeči.
"Né, né! To není její chyba. Řekla jsem jí to až dneska." Žena se na mě otočila. V jejích očích jsem vyděla něco...Ani nevím, ale ta žena mi byla nějak moc povědomá. Ne jenom tím, že se mě zastala, ale už jsem jí viděla. Někde venku. Ještě před tímhle.

"Já vás znám," zašeptala jsem tiše a přimhouřila jsem oči. Žena se na mě se zájmem podívala. Sklopila jsem oči a raději byla zticha.

"Jmenuji se Megan," dodala a otočila se zpět na Amandu. Amanda byla v obličeji rudá jako rajče. Zkousla si tváře a zase povolila. Nikdy, nikdy jsem jí neviděla tak nervózní.

"Amando, jsem ráda, že jsi mi to aspoň řekla a je dobře, že jsi jí dala takovéhle oblečení, jelikož-" její pohled ke mně zabloudil a zase se odvrátil.

"-To na ní zatím není vydět, ale co potom?" Bezděky jsem se ušklíbla. Amanda se na mě přísně ohlédla, ale ta povědomá babice Megan po mně hned vyjela.

"Mladá dámo! Řekněte nám k tomu něco!" Na sucho jsem polkla a snažila se vymyslet nějakou smysluplnou odpověď. Nic mě ale nenapadalo.

"Já-já..." Začala jsem koktat a Meganin pohled mě provrtával skrz na skr. Vítězoslavně se na mě uculila.

"Běžte raději na oběd. A ty-" Ukázala na mě prstem než jsem stačila vyjít z pokoje. Amanda se ve dveřích zastavila a čekala na nás. Spíše na mě.

"-Se šetři. Rozumíš?!" Rychle jsem přikývla a vyrazila jsem rychle z pokoje. Ctěla jsem být od ní co nejdál. Cestou do jídelny byla Amanda podivně zticha.

"Stalo se něco?" Zeptala jsem se jí potichu. Jen zavrtěla hlavou.

"Eh, můžu se tě na něco zeptat?" Amanda přikývla a začala mě bystře poslouchat.

"Em, víš jak jsem včera byla v jídelně a jak pak ta horda lidí přišla do pokoje? Já jsem šla na vzduch a... Jak jsem se potom vlastně vrátila do pokoje?" Amandě podivně zajiskřilo v očích. Poslední dobou se tu ostatní chovají divně.

"No...Víš, ty jsi odešla a asi za deset minut ses vrátila. Naštěstí v tvém pokoji už nikdo nebyl. Jen já a Maggie. No a ty jsi přišla a byla jsi nějaká divná a na tvářích jsi měla otisky dlaní a ty byly pěkně rudý," odmlčela se a se zaujetím mě pozorovala. Přikývla jsem.

"Jde to vydět?" Zeptala jsem se. Amanda se na mě koukla a zavrtěla hlavou.

"A co myslíš? To..." Ukázala mi na tváře. "A nebo tamto," věděla jsem co má na mysli, ale jen jsem pokrčila rameny. Nenuceným tónem jsem se zeptala. "Oboje?" Amanda si mě chvíli prohlížela.

"Ne, ani ne," řekla a pokrčila rameny. S tímto rozhovorem jsme se vydaly do jídelny. Než jsme tam vešly chytila mě Amanda za loket a otočila mě k sobě. Nechápavě jsem povytáhla obočí.

"A kdo ti to udělal?" chvíli jsem na ní zmateně zírala než jsem si uvědomila, co má na mysli.

"Nějakej chlápek, ale neviděla jsem mu do obličeje," odpověděla jsem jí na otázku. Očividně nebyla s mou jednoduchou odpovědí spokojená, ale brzy jí to přešlo. Vešly jsme do jídelny a v tu chvíli všechen šum utichl. Jediný kdo se vzpamatoval, byla Maggie. Přiběhla ke mně a objala mě. Chvíli jsem tam jen tak stála a až po chvíli jsem jí objetí opětovala. Když se ode mě odtáhla se zájmem si mě prohlížela.

"Asi tě moc krmíme!" Řekla a odcupitala ke svému místu, kde měla misku s jídlem. Amanda, která stála vedle mě zadržovala příval smíchu. Když jsem se na ní otočila, neudržela se a vybuchla smíchy. Pohoršeně jsem se na ní zadívala, ale i mě přemáhal smích. Otočila jsem se a šla si pro jídlo. Amanda mě, celá rudá v obličeji následovala. Když jsem si brala jídlo a hledala místo od někud se vynořila čísi ruka a strhla mě ke stolu. Podívala jsem se do očí svého únosce a široce se usmála.

"Ahoj! Kde jsi byla? Čekám na tebe celou věčnost." Pokrčila jsem rameny. "V pokoji, s Amandou," přikývl a sedl si na své místo vedle mě. Z druhé strany si ke mně sedla Amanda. Naklonila se ke mně a něco mi začala šeptat do ucha. Smála jsem se, aby to nebylo moc podezřelé.

"Neboj, nikdo si ničeho nevšimne," řekla chlácholivě. Otočila jsem se k ní a usmála se. Když si všimla, že v mých očích není klid, ale strach povzbudivě se usmála.

"Víš co? Odpoledne nebo spíš k večeru se za mnou zastav, jasný?" Nevěděla jsem na co, ale stejně jsem přikývla. Už jsem to nevydržela a tak jsem se musela zeptat. Ještě k tomu nahlas.

"Kde to vlastně jsme?!" Když jsem to dořekla, hovor v jídelně se znovu utišil. Nejdřív byli všichni zmatení, ale nakonec se všichni pomalu uklidňovali. Michael se vzpamatoval jako první.

"No, víš...Jsme vlastně...Jakoby v podzemí, víš? Je to ale jen dočasné. Stavíme takovou základnu, která bude obehnaná silnými zdmi, ale brzy bude hotová. Tady dole to potom bude fungovat jako útočiště pro nejhorší případy." Odpověděl. Od některých stolů sem lidé vrhali nenávistné pohledy. Hlavně na Michaela. Na mě zase nedůvěřivé, ale už ne nenávistné, jako tomu bylo v prvních dnech. Otočila jsem se zpět k Michaelovi. Ten se na mě usmíval.

"Promiň, neměla jsem se ptát," omluvila jsem se mu, ale on nad tím jen mávl rukou. Otočil se a zase si začal všímat té břečky, které říkají jídlo. Odfoukla jsem si z čela jeden zatoulaný pramen vlasů. Chytila jsem lžíci a začala jsem se tou břečkou krmit. Amanda jistě zpozorovala, že mi to moc nejede.

,,Budeš to ještě?" Kývla na misku s kaší. Zavrtěla jsem hlavou.

,,Ne, asi ne," odpověděla jsem prostě. Amanda mi sebrala misku a obsah byl v tu ránu v ní. Obdivně jsem zamrkala. Když to všechno Amanda snědla začala se zvedat ze židle. Už byla skoro na odchodu, když v tom si vzpomněla, že jí něco chybí. Nebo spíš někdo.
,,Claro?!" Zakřičela na mě přes rameno. Vzhlédla jsem od stolu a viděla Amandu, jak se jí na tváři rozlil úsměv. Zasmála jsem se na ní a šla jsem pomalu k ní. Když jsem stála téměř u Amandy, vzala mě za ruku a táhla mě z jídelny pryč. Mezi jednotlivými nádechy jsem se jí pokusila vysvětlit, že jdeme moc rychle.

,,Proboha, Amando! Co blázníš?" Amanda už funěla, když v tom jsme se zastavily před nějakým pokojem. Amanda se na mě otočila a zazubila se. Zhluboka se naděchla a zaťukala na dveře. Chvíli se nic nedělo. Amanda už byla nervózní, když v tom se otevřely dveře a v nich stál tak pětadvacetiletý mladík. Amanda se úplně rozzářila a vletěla mu do náruče. Kluk jí honem objal a koutkem oka se na mě podíval. Měl zlaté vlasy a hnědé oči. Byl skoro stejně starý jako Amanda. Ta si teď očividně uvědomila, že tu stojím, protože se vymanila s chlapcova sevření a zastrčila si za ucho zatoulaný pramen vlasů. Otočila se na mě a v jejích očích jsem viděla menší strach. Nevím, co to mělo znamenat. Amanda se zhlukoka nadechla, jakoby měla pronášet nějakou dlouhou řeč.

,,Claro, tohle je můj přítel." Řekla a zkoumavě se na mě podívala. Poté trochu smutně a odměřeně dodala.

,,Jmenuje se Daniel."

Knižní výzva, aneb Já jsem se snad zbláznila

5. ledna 2014 v 4:59 | Ami

Proboha, chápete to! Už se zase něčeho zúčastním, ano, jsem cáklá! Tentokrát to je Knižní výzva :) Je to o tom, že si vyberete počet kniha a ty budete číst. Nechtějte, abych Vám to tu přetlumočila :D Raději se podívejte SEM...
Vybrala jsem si 40 knih. 4O knih musím přečíst.

Bla, bla, bla... + Info

3. ledna 2014 v 11:28 | Ami
Ahojky!!!!
Jak jsete přežili všechny svátky? Mno, já jsem živá! Přečetla jsem pár knih, ale teď mě čeká pořádná tlusťoška :) Mám pro Vás takovou menší novinu :) Ano, těšte se! A co pro Vás chystám...

NOVÁ POVÍDKA

Jj, asi jsem se zbláznila! Slíbila jsem si, že nejdřív napíšu povídku a pak jí sem budu přidávat :) Takže copak já vím kdy se tu objeví! Počítejte, že ještě tenhle rok :D
Ach jo! Další nesmyslný článek :)

Ctěli by jste vědět, co jsem dostala k Vánocům? Asi jo, jelikož si dávám povolení sama. Mno, tak začneme knížkama :D...