Březen 2014

Psychouši!!!!

30. března 2014 v 18:42 | Ami
Ahojky! Tak se mi podařilo opravit tu šňůrku :D
A mám tady takovou menší ukázku jedný Psychoťárny a nevím, jestli v tom pokračovat :). Mám totiž trochu víc rozepsaných věcí, takže...Co vy na to? Nézor, kritiku prosím do komentářů!

Čekala jsem v čekárně snad dvacet minut než si pro mě sestra přišla, aby mě mohla nahlásit. Mezi čekáním jsem si prohlížela psychiatrii. Abych byla přesná - Rooseveltova léčebna. Jsem prý psychicky labilní. Je mi to k smíchu. Když se nic nedělo sedla jsem si na jednu ze židlí a vypůjčila jsem si časopis. Základy psychologie. Musela jsem se usmát a dost připitoměle. Uklidila jsem časopis a čekala.

"Slečno Michelsonová?" Z přemýšlení mě vytrhl hlas nějaké ženské. Otočila jsem se a zpatřila sestřičku v bílém obleku. Byla starší, tak kolem čtyřiceti. Postavila jsem se a podala jí ruku.

"Ano, to jsem já. Moc mě těší," podala jsem jí ruku a čekala jsem až jí sestra příjme. Nic se ale nestalo. Sestra se na mě povíšeně dívala a se zhnusením. Spustila jsem ruku podél těla.

"Takže slečno, Miche-" Skočila jsem jí do řeči, jakmile jsem mohla.

"Jess nebo Jessica," řekla jsem s omluvným úsměvem. Sestra se na mě povíšeně a se znechuceným pohledem podívala.

"Jistě, pojďte za mnou, slečno!" Mě z ní vážně trefí! Poslušně jsem následovala sestru až jsme došli k jedné kanceláři. Na dveřích byl nápis: Mudr. Detoon. Sestra zaťukala a z kanceláře se ozvalo:

"Dále!" Sestra otevřela dveře a něco zamumlala. Poté se ke mně otočila a pokynula mi, abych vešla. Prošla jsem kolem ní do malé místnosti se sterylně čistými věcmi, bílými zdmi. Zozhlížela jsem se kolem a ani si nevšímala doktorovi přítomnosti. Ze zadumání mě vytrhl jeho hlas.

"Slečno Michelsonová?" Otočila jsem see k němu s úsměvem na rtech. Očividně byl na takové blázny zvyklí.
"Dobrý den," řekla jsem už trochu znuděně. Doktor se celou dobu culil. Pokynul mi, abych si sedla. Když jsem seděla vyptával se mě na všechno možné.

""Takže...Vaše matka říkala, že jste psychicky labilní," řekl a zaujetí mě sledoval. Pobaveně jsem si odfrkla. On se na mě se zájmem zadíval. Povytáhla jsem obočí. On jen zavrtěl hlavou a vrátil se ke čtení mých papírů. Další oběť. Chvíli jsme tam ještě seděli. Pro mě to bylo nehorázné utrpení. Když v tom ten doktor zvedl hlavu od papírů.

"Můžete jít, slečno," s úlevou jsem se zvedla a vyšla jsem z jeho kanceláře. Na chodbě na mě čekala nějaká ženská. Celá v bílém. Další magor! Asi jsem vážně nějaká divná.

Problémeček

29. března 2014 v 17:22 | Ami
Ahoj!
Já mám takový nepatrný problém! Ten ZATRACENEJ notebook stávkuje! Ta pitomá šňůrka, co mu dává šťávičku se nějak sekla, jelikož nechce nabíjet! Krám jeden! :D A nikdo mi to nechce zpravit! "Tatínek" (haha) dneska odjel se sourozencema na chalupu za babičkou, takže nic a fakt se mi potom za ním bude chtít! To těžko!
Jinak bych se Vám chtěla omluvit, že moc neobíhám! Od té doby co mi rodiče nějak "zablokovali" PC, tam můžu být jen dvě hodiny denně :( Takže tak trochu nestíjám a je to tak trochu moje vina, jelikož skoro celý dvě hodiny čučim na trailer ke Hvězdám :3
Takže - teď tady nejspíš moc (možná vůbec) nebudu, takže... :) No, ale určitě to tady bere mě vydržíte! Nejlepší je, že když mi omezily PC, věnuju se kreslení a čtení :) Hustý!


Fault in our Stars

26. března 2014 v 18:47 | Ami
Jééé! Už jste to slyšely? Nejspíš jo, ale co! 5.6. 2014 má u nás premiéru film Hvězdy nám nepřály! Ano, ty Hvězdy!
Jelikož jsem pro Vás na dnešek nic neměla, tak Vám sem dám aspoň trailer, který je příšerně roztomilý!


Nádherný, že jo! Já to ale do června nevydržím!!!

Psáno Magií||1. kapitola

24. března 2014 v 19:06 | Ami |  Psáno Magií
Ahojky! No, tak jak Ell něco slíbila :D Máme tady pro Vás kapitolu PM, se kterou už mám pár minut zpoždění, takže...
První kapitola je od Ell, takže si to užíjte!


1. kapitola

Lucy, Londýn - 21. 7.
"Lucy, Akomendra," říkala jsem si potichu, když jsem zadávala uživatelské jméno a heslo. Otevřela jsem Chat a podívala se, jestli je v chatovací místnosti jistá Penelope. Nebyla tam. Povzdechla jsem si a shodila Chat na lištu. Vykoukl na mě můj blog. Přejela jsem pohledem po tyrkysovém záhlaví stránky, když jsem ztuhla. Moje tělo se začalo chvět, ačkoli mi nebyla zima. Upřela jsem pohled na svou dlaň, která jemně vibrovala. Měla jsem strach, ačkoli se to stalo již třikrát. Levé oko mi začalo cukat, což se ještě nestalo. Nezačne se nakonec chvět i můj mozek? Chvění a vibrace neměly konec, ale stále mi naštěstí cukalo jen v jednom oku. Pevně jsem zavřela oči a přiměla levé oko začít míň cukat. Soustředila jsem se na to, aby vibrace zmizeli. A ty opravdu jako mávnutím proutku zmizeli. Náhoda?! Znova jsem otevřela Chat a s potěšením zjistila, že Pen je již online. Po chvíli přátelského psaní, jsem se jí rozhodla napsat to o těch vibracích. Dnes jsem cítila jakési podivné vibrace…, zněla moje zpráva. To je… ehm, divný, z její odpovědi jsem byla zmatená. No jasně, že je to divný! Taky mi trochu cuká v oku!, moje odpověď byla trochu plamenná, ale Penelopina odpověď mě ujistila o tom, že jí to nevadí. Na to pomáhá hořčík. Ten je třeba v dýňových semínkách. Zkus to, sama to mám vyzkoušené…

TY to máš vyzkoušené?!, nadatlovala jsem do počítače a nerozhodně se dívala na prázdnou obrazovku. Záhy přišla odpověď, že ne. Neee, vůbec. Bez přemýšlení jsem vypnula notebook a zalezla si pod peřinu, stejně jsem již měla spát. Přitáhla jsem si pískově hnědou přikrývku až ke krku a chtěla usnout. Ale bylo mi jasné, že tak lehké to nebude…

Kolem byli plameny. Z jejich zářivé barvy mě bolely oči a z jejich tepla se mi dělalo mdlo. Utíkala jsem mezi plameny ve snaze dostat se k vodě. Nebo prostě pryč. Pryč, pryč, pryč! Když se oheň začal rozestupovat, pocítila jsem naději i strach. Bylo to podivné, děsivě matoucí. Ale vysvětlení bylo jednoduché - blížilo se ke mně cosi černého a ohnivzdorného. A nevěstilo to nic dobrého. Ustupovala jsem, co jen plameny dovolovali, ale to něco si mě všimlo. Ach ne, prosím, jen to ne! Černé cosi se zastavilo. Proč? Jo vlastně, kvůli mně. Jako bych se smrti neděsila. Počkat, vážně jsem přestala mít ze smrti strach??? Jakýsi tmavý provaz, nejspíš lano, se mi omotalo kolem pasu. To černé cosi, byla podivná vesmírná loď. Nic jsem nechápala a paní s dvěma hlavami, která z ní vystoupila, mi v tom, to pochopit, zrovna nepomáhala. Ta žena byla vyloženě divná. Obstupoval ji šedý kouř, a když promluvila, měla překvapivě zvučný hlas. Kterými ústy to říkala?!? "Kdo jsi?" zahřímala a já vzdorovitě mlčela. Provazy se mi těsněji zařízli do látky. Bolelo to a ne zrovna málo. Tak jo, řeknu jí to. "Jmenuji se Lucy Taylorová a je mi patnáct. Bydlím v Londýně, kde budu po prázdninách studovat na střední škole University College London. Bydlím s rodiče, moje sestra studuje ve Francii…" začala jsem, ale dvojhlavka mě přerušila. "Vibrace, co nějaké vibrace?" její hlas byl vážně děsivý. Víc než její zjev. Polkla jsem a přikývla. Vážně se na její tváři mihlo uspokojení?

V tu chvíli jsem se probudila. Spala jsem asi půl hodiny. Načechrala jsem si pruhovaný polštář a oko mi znovu cuklo a to několikrát za sebou. A stále se nehodlalo uklidnit. Super! Hned ráno si musím opatřit dýňová semínka!!!

Psáno Magií||Info + Anotace

23. března 2014 v 17:34 | Ami |  Psáno Magií

Název: Psáno magií

Autor: Ell a Ami

Žánr: Fantasy

Postavy: Lucy Taylorová, Penelope Graiová

Počet kapitol: ???

Místo děje: Anglie - Londýn a Oxford

Citát: "Smrt je lék na neléčitelné." (Camilla Barnet) a (Cam! Já s tím nemám vůbec nic společného!)

Anotace: Jsme dvě. Dvě rozdílné síly, přesto neskutečně podobné. Máme podobný, přesto jiný úděl. Víš, kdo jsme?
Co když v našem světě existuje magie? Co když má ta magie hmotnou podobu? Co když se ukrývá v srdci dvou dívek?
Lucy je patnáctiletá dívka z Londýna s úžasnou rodinou. Ale všude je nějaký háček, tady dokonce dva. V minulosti udělala něco děsivého a to trauma ji provází celou dobu. A to druhé je neméně šílené - stává se otrokyní magie.
Penelope je patnáctiletá dívka z Oxfordu. Zemřel jí otec, její matka se znovu zamilovala, tentokrát do tyrana, který Penelope ničí. Už od osmé třídy sní o tom, že zmizí z Oxfordu pryč. Když má šanci, okamžitě po příležitosti skočí. Proč taky ne? Co mají Lucy s Penelope společného? Co se stane, když odhalí prokletá tajemství?


Identita||Desátá kapitola

21. března 2014 v 19:37 | Ami |  Identita
Ach, po dlouhé době...



Ó můj bože! To snad není pravda! Nechápavě jsem se dívala na Amandu. Pořád, celou dobu, co jsem přišla do jejího takzvaného pokoje jsem se sebe dostala jediné:

"To je vtip!" A - "Můj bože!" A tak dále! Amanda naproti mně seděla na židli, mě přenechala postel. To, co jsem se teď dozvěděla...Ó můj bože! Já vím, už přeháním!

"Eh...Claro! Neměla by ses tak..." Usmála se na mě. Očividně ji moje reakce potěšila. Já jsem z toho byla úplně rozzářená. Tak, abych to trochu vysvětlila. Právě jsem se dozvěděla, že 1) Že Adam nějakým neznámým způsobem pověděl něco o mně Danielovi...Chápete to! O MNĚ!!! A Daniel to čirou náhodou řekl Amandě a Amanda to zase řekla mně! Asi to nechápete, ale to je fuk! Za 2) Chystá se "revoluce" - to už tak úžasný není! A za 3) To nepotěší! Dneska ke mně přišla Amandina kamarádka, která tu dělá něco jako doktorku a ta říkala, že můj stav je...horší. Dost horší. Z toho jsem byla příšerně vycukaná, ale Amanda si jako správná kamarádka nechala tyhle lepší věci na konec. Né, že by se mi Adam líbil! To né! Při té představě jsem se musela usmát. Měla bych teď mislet na jiné věci, ale úsměv mě po chvíli přešel. Amanda si mé změny nálady všimla. Pomalu si vedle mě vlezla na postel a položila mi ruku na rameno.


"Co se děje?" Zeptala se opatrně. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti. A ještě k tomu zbytečné. Když jsem neodpovídala, zkusila to znovu.

"Claro?"

Usmála jsem se na ní. "Nic, jsem v pohodě." Nevím, jestli ji to přesvědčilo, ale nejspíš ne.
"Ok, tak já...ehm, asi půjdu," co jí je? Ach, mně je pořád něco a...Nevšímejte si mě. Amanda tady pořád byla a tak jsem skoro neznatelně přikývla. Usmála se na mě, omluvně. Když odešla z místnosti, zase jsem osaměla. Zírala jsem do zdi a nepřítomně jsem si pohladila vystouplé břicho. Za chvíli jsem uslyšela zaklepání.

"Dále!" Když vstoupil do místnosti, zatajil se mi dech. Dívala jsem se do očí Michaelovi. Tak toho jsem potřebovala. Pořád jsem s ním odmítala mluvit. A on taky, jelikož mi vyčítal ten incident s Adamem. Pokusil s eo vřelý úsměv, ale nevyšel mu. Zacukaly mi koustky, v kterých mi pobaveně zacukalo.

"Potřebuješ něco?" Pochybuju o tom, že to bude něco důležitého. Podrbal se na hlavě. Dřív by mi to připadalo roztomilé, ale teď...
"Ahoj," magor!

Pobaveně jsem si odfrkla. "Čau." Odpověděla jsem. Michael se na mě zadíval. Rychle jsem ucukla pohledem a ještě rychleji sundala ruku z břicha. Doufám, že si toho nevšiml.

"Tak co potřebuješ?!" Už jsem začínala být podrážděná!

"No...Já...Chtěl jsem ti jen říct, že začíná výcvik nováčků a mě napadlo, že...ehm, že by ses ho mohla zůčastnit..." Nelíbilo se mi to! Vůbec! Prokristapána! Vždyť já jsem těhotná! Probůh! "Tak fajn," zašeptala jsem zaraženě. Michael se na mě ještě chvíli díval, než se měl k odchodu.

"Tok jo, zítra ráno čekej v jídelně." Bezva. Dívala jsem se na něj, když už odcházel k odchodu. Ani se nerozloučil! A víte co! Bylo mi to úplně jedno!
***
Probudila jsem se celá zpocená. Posadila jsem se s dost velkou námahou. Otřásla jsem se a hned poté si otřela pot z čela, který mi stékal do očí.

"Uff, do prčic!" Aspoň, že na nadávání jsem ještě měla sílu. A měla jsem křeče. Už jsem pomalu začala chápat, co ta Amandina kamarádka myslela tím, že se můj stav zhoršil. Neměla jsem ten výcvik příjmout. Ano, vím, že mě nežádal, nýbrž rozkazoval. Začala jsem se pomalu zvedat. Když se mi to podařilo, vykročila jsem . Musela jsem se přidržovat zdi, ale po chvíli jsem to měla jen jako jištění. Musela jsem za Amandou! Hned! Sunula jsem se dál podél zdi. Jakmile jsem došla k jídelně, ozval se z ní rachot. Nakoukla jsem dovnitř.
"Adame...?" Zamumlala jsem směrem k němu. Zvedl oči od talíře a chvíli mu pohled bloudil po místnosti, než mě našel. Když mě uviděl, z lžíce mu spadlo sousto. Musela jsem vypadat přímo skvěle. Nejspíš viděl, jak jsem vyčerpaná, jelikož hned začal zvedat a vydal se ke mně.

"Claro? Co tady...Ach máj bože! Jsi úplně bílá!" Jakmile se ke mně dostal, zhroutila jsem se mu do náruče.

"Claro..." Zašeptal něžně a políbil mě do vlasů. Usmála jsem se. V břiše jsem měla takový pocit, jako by mi tam poletovali obří motýli.

"Co tady..." Chtěla jsem se zeptat, co tady dělá, ale položil mi prst na rty.

"Jím, protože mě potom čeká výcvik," Aha! Nadzvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu do těch jeho zelených očí.

"Panebože!" Zaskučela jsem.

"Co se děje?" Znovu jsem mu položila hlavu na hruď a vyprávěla. "Já...přišel za mnou Michael a říkal, abych přišla na ten pitomej výcvik," Adam ztuhl. Ale hned se zase uklidnil a začal mě hladit po zádech.

"V tomhle stavu?" Teď už se zeptal s lehkým úsměvem na rtech. Přikývla jsem. Moc dobře jsem věděla, na co naráží! Zavrtěla jsem se.

"Mám strach..."Myslela jsem, že Adam něco řekne, ale když nic neříkal, nevadilo mi to. A tak jsem i pokračovala. "Tohle všechno - Já...nechápu, jak v tomhle stavu budu plnit výcvik. A bojím se...o to děcko..." Když jsem to řekla, kousla jsem se do rtu a dosedla na mě tíživá pravda. To malé to nemusí přežít...Začala jsem se třást. Adam musel něco zpozorovat, jelikož si mě přitáhl ještě blíž a pevně si mě k sobě tiskl.

"Všechno bude dobrý!" Šeptal mi do vlasů. Nevím, jak dlouho jsem tam seděli, ale dost dlouho na to, abych se stačila uklidnit a usnout. Poslední co jsem zpozorovala bylo, jak mi Adam pobrukuje mně známou melodii, ale neměla jsem čas, abych si vzpomněla odkud ji znám, protože mi klesla víčka.


Psáno Magií

19. března 2014 v 19:21 | Ami
Ahojky!
Já...Víte, jak jsem Vám říkala, že s Ell píšeme povídku, ale teď jsme se na to jaksi vybodly :D Teda - já něco mám v sešitě, ale nechce se mi to moc přepisovat, ale...A jak Ell, tak ta myslím taky něco má a tak jsem se rozhodla Vám aspoň ukázku předvést! Bann dělala Ell...

Penelope


Čekala jsem snad deset minut na odpověď, která nepřicházela. Úžasný! Zaklapla jsem notebook a šla si lehnout na postel. Žuchla jsem tam a zavřela oči. Bylo to příjemné! ,,Penelope!" To nemám ani pět minut pokoj! Otevřela jsem znuděně a otráveně oči. S naštvaným ufouknutím vzduchu jsem se postavila na nohy a pomalu se začala přemisťovat dolů do kuchyně. Sešla jsem schody a cestou z nich jsem pořád dokola nadávala. Napochodovala jsem do místnosti a nasupeně se postavila před muchlající se "rodinku". Bože! "Ehm, ehm…" Zakašlala jsem na znamení, že jsem tady. Máma přestala líbat otčína a zadívala se na mě. Zářivě se na mě usmála.

"Ahoj, zlato! Jak se máš," Zeptala se mateřsky. Ha, ha! Já jí prokoukla!

"Skvěle!" Zabručela jsem. Máma nakrčila obočí.

"Co ten pohoršený výraz?" Nakrčila jsem nos a sama pro sebe jsem se uchechtla. Než jsem stačila odpovědět, otčín se otočil a přejel mě pohledem od hlavy až k patě. Co je zas? "Proboha! Penelope! Co to máš na sobě?!" Nechápu, o co mu zase jde. Vždyť jsem měla na sobě jen...Eh- oranžové tílečko s nápisem na prsou, který nesl: SEXY. Nohy mi obepínaly modré pumky s kapsami ve kterých jsem měla schovanou MP3 a v druhé sluchátka, které jsem většinou používala jen k mobilu. Na nohou jsem měla bílé ponožky a na nich jiskřivě žluté tenisy s tkaničkami s křiklavým odstínem zelené. Protočila jsem oči a už jsem se chtěla otočit, ale ten ničema mě zase okřiknul: "Penelope! Mluv se mnou!" Nasupeně jsem se nadechla. Už toho mám tak akorát dost. Nevydržela jsem to a tak, aniž bych se otočila, jsem na něj ukázala prostředníček. "Pen-" Začala zvýšeným hlasem máma, ale už ani ji nenechá ten... Nechtějte, abych byla sprostá! Už ani ji nenechá domluvit. "Mladá dámo! To už jsi vážně přehnala!" Zakřičel na mě. Pomalu jsem se přesouvala ke schodům, když v tom mě ten otčím chytil za zápěstí. Pokoušela jsem se mu vyškubnout, ale marně.

"PUSŤ MĚ!" Zařvala jsem na něj v zápalu boje. Pořád mě držel. Zápěstí mě začalo trochu pobolívat.

"Johne, opatrně..." Zašeptala prosebně máma. Trochu by mě zajímalo, co se mnou udělá. Myslím tenhle pitomec a pitomec je ještě slabé slovo!

"Neboj se, Emmily," křiknul na mámu přes rameno. "Jenom jí dám ročičovskou lekci!" Zašeptal si pro sebe. A pro mě. Teď už jsme stoupali po schodech směrem k mému pokoji. Jakmile jsme došli ke dveřím, zeptal se:

"Kde je klíč?!"

"Co? Já nevím!" Teď už jsem taky křičela.

"Jak chceš, Penelope!" Houkl na mě a postrčil mě do pokoje. Vklopýtala jsem dovnitř a poté dopadla na postel. Otčín vkročil do pokoje a za sebou zavřel dveře. Z obýváku jsem ještě zaslechla mámin ustaraný hlas. On si ho přesto nevšímal a zabouchl. Posadila jsem se na posteli a čakala, co se bude dít. Otčín ke mně přišel a...

Plesk!

Na tvář mi dopadla jeho ruka, která tam jistě zanechala rudý otisk. Zvrátila jsem hlavu na stranu. "Ty...ty..." Zasyčela jsem. Otčín se na mě díval s povytaženým obočím. To by mě zajímalo, co na něm máma vidí! Než jsem se nadála, bylo tu to znovu.

Plesk!

Já ho jednou zabiju! Říkala jsem so dokola v duchu. Najednou se mi udělalo...divně. Ucítila jse ty staré známé vibrace. Bože! Teď ne! Zadívala jsem se upřeně před sebe. Ani jsem nemrkla. Začalo se mi mlžit před očima a dlaně se mi začaly zároveň třást i potit. Divné! Dlaň mi začala rychle pulzovat. Čekala jsem, že z ní zase výjde ten nějaký kouř, ale nic se nestalo.

Plesk!

To byla očividně poslední kapka...

A co bude dál se dozvíte..ehm někdy a ž začněme přidávat! Ell o tom prozatím neví, takže tohle berte jako ochutnávku. Psala jsem to já, ona píše Lucy, takže je to tak děsně komplikovaný, ale už mlčím!

Poslední rasa||2. kapitola

16. března 2014 v 18:26 | Ami |  Poslední rasa
Ahojky! Mám tady pro Vás další kapitolu PR! Omlouvám se, když tam najdete nějaké chyby! Neměla jsem moc času to zkontrolovat, jelikož mi rodiče omezili počítač! Takže každý den jen dvě hodiny! Ale už ke kapitole! Ještě bych se chtěla omluvit, že moc nekomentuju, ale zlepší se to!



Probudila jsem se s ostrou bolestí v zádech. Jak to, že vůbec cítím bolest? Je to na...Ale nic. Pomalu jsem vstala celá rozlámaná z postele. Pomalým krokem jsem došla do koupelny. Ještě jsem byla pořádně rozespalá. Nehledě na to, co se válelo v koupelně jsem se do toho oblékla. Opláchla jsem si obličej studenou vodou ve snaze se probrat. Kupodivu to trochu zabralo. Zadívala jsem se na svůj oděv. Tyrkysová tunika a šedé džíny. Skvělý! Určitě ten bič namočili do svěcené vody. To by bylo typický!

Celá znuděná jsem vyšla z pokoje a zamířila jsem rovnou do kuchyně, do které jsem oficiálněvůbec neměla vůbec chodit. Kuchařky mi tam ze strachu schovávaly nutelu. Tu já ráda. Mňam! A jinak vaří skoro samé blafy, no, jak kdy. Já si myslím, že to nejlepší sežerou a nám dají ty fujtajbly! A tak tam chodím vyjídat.

Cestou ke schodům jsem vyděsila služku, která nesla na podnosu nějaké ovoce a tak. Připlížila jsem se k ní potichu jako stín a ona si mě navšimla. Nevyděsila jsem ji schválně. Když se mi ji podařilo trochu uklidnit, což obvykle nedělám, ale tohle byla moje oblíbená nositelka jídla, sebrala jsem jí z tácu červené jablko. Poté jsem se rozeběhla po schodech do kuchyně. Dorazila jsem dolů za chvíli. Sotva jsem chtěla vejít otevřely se dveře a do mě vrazil mladík. "Omlouvám se, slečno!" Pozorně jsem si ho prohlížela, zatímco on na mě zděšeně koukal. Byl celkem hezký. Mohlo mu být tak kolem sedmnácti až osmnácti lety. Tak nějak, jako já. Trochu mi zaškubalo v zádech a tak jsem zkřivila obličej bolestí. "Promiňte, madam," už mě to začalo deprimovat.

"Jo, jo, to je v pohodě!" Očividně se mu ulevilo, protože trochu svěsil ramena a v obličeji trochu roztál. Začal si mě na oplátku také prohlížet. Musím říct, že se mi to i celkem líbilo i nelíbilo! Já nevím. Přítomnost sluhů mi vůbec nevadila, ale...Nic, je to jen další blbeček! "Ještě jednou se omlouvám, slečno Alex!" Óó! Tak to je novinka! Nikdo, nikdo z personálu se mě neodvážil oslovit jménem! Nikdo. Protočila jsem oči, aby se mi podařilo uvolnit napětí mezi mnou a tím klukem. Neměla jsem zapotřebí znepřátelit si sluřebnictvo. Pokusila jsem se proklouznout kolem toho chlapce, ale on stál ve dveřích jako přikovaný. Teď už jem se na něj trochu podrážděně otočila. "Tak pustíš mě dovnitř, nebo né?!" Nic. To je imbecilní magor. Zadívala jsem se na něj. On trochu ustoupil, ale jen tak, abych se kolem něj mohla protáhnout. Když jsem se chystala otevřít dveře, chytil mě za zápěstí. Nasupěně jsem se na něj ohlédla. Naklonil se ke mně. "Dávejte si pozor a buďte opatrná!" Zašeptal a pustil mě. Nechápavě jsem na něj civěla. Po chvíli jsem se zpamatovala a otevřela konečně ty dveře. Okamžitě mě ovanula známá vůně pěčeného chleba. Kuchařky si mě už dávno přestaly všímat. Došla jsem ke koši a hodila do něj ohryzek od jablka. Vrchní kuchta si mě evidentně všimla. "Á! Slečna se probudila!" Byla příšerně drzá! Neměla jsem jí v lásce. Ale měla jsem tady i jednu "kamarádku". Bella Hocková byla dvaceti letá dívka a tajně zbožňovala toho chlapečka, který do mě vrazil. To nepochopím! Ale přála jsem jí to! Inu, když se to tak vezme - byl hezký! Ale nic pro mě.

Chtěli byste o mně něco vědět? Asi jo, co? Nerada se někomu svěřuju a hlavně ne tak brzy. Jsme teprve poměrně na začátku. A já nechci, aby jste o mně hned věděli všechno. Něco vám ovšem prozradit můžu. Takže...

Jsem polovičkní démonka - což je dost divný! Démonka, která se děsí toho, až zase zestárne. Ať už o rok, či dva...S mými roky to není jednoduché!Mám tajemství! Pro někoho bezvýznamné, pro mě příšerně důležité! Byla to hra o můj život, ale to nemůžete bez mojí pomoci pochopit. Ale zepět k tomu životu. Život, který padl do rukou nějaké imbecilní paničky! A potom se to dostalo do dalších rukou - to bylo horší - pana Nevímjak! Tady, kde teď "žiju" je tenhle barák něco jako základna, ale hlavní sídlo je...Prostě někde. Ale to už víte příliš!

Nejspíš jsem musela chvíli koukat do prázdna, protože mi...Ehm - Jess - urputně mávala rukama před obličejem. "Haló! Slečno?!" Vypadala trochu bledě. Jakoby měla strach! Asi tušila něco o tom, že by madam Gilotina všechny přítomné zabila, kdyby se se mnou něco stalo. Tady, jelikož tady nemám co dělat. Ta ženská se mě pořádně hlídala. Byla jsem něco jako její mazánek, ale bičovat mě! To jí vůbec nevadilo! Už zase! "Slečno? Jste nějaká bledá!" Zadívala jsem se na Jess a trochu přikývla. Pokusila jsem se o úsměv a když se mo podařil, kuchtičkám to očividně stačilo a zase se daly do štěbetání. "Jen mě trochu bolí hlava!" Zakřičela jsem a šum utichl. Jo, bolela mě hlava! Ale z nich! Dala jem ruce nad hlavu, aby si nemyslely bůhvíco! Bože! Už jsem stejná jako lidská havěť! To je nevýhoda, že jste napůl člověk a napůl démon. S přibývajícím věkem...Ale to už stačí! Nehodlám vám tady všechno vyklopit!

Jess mě mezitím nějakým záhadným způsobem dovedla ke stoličce a já na ní žuchla. Hned na to se ozval takový prdící zvuk. Všechny přítomné se na mě podívaly. Já jsem celá zrudla. Trapárna. "Co je?" Zeptala jsem se. Ještě chvíli bylo ticho, ale pak kuchty propukly v hlasitý smích. Moc jsem nechápala, co se děje a tak jsem hledala odpověď u Jess. Ta mi naznačila, abych se koukla pod zadek. Nadzvedla jsem se a vylovila jsem takový...Jak se tomu říká? Jo, prdící polštářek. Držekla jsem tu věc za dva prsty. Musel to být úchvatný pohled. Alex! Vražedný stroj se štítí prdícího polštářku! "Ha, ha! Děsně vtipný!" Zamumlala jsem. Bylo vážně uklidňující, jak se o vás tyhle stvořeníčka staraly! Ale někdy - jako teď - to fakt přeháněly. To jednou, tak před rokem jsme si daly menší sázku. Trochu úchylnější! A já jí bravurně podělala! Tentokrát, doufám, nic takového nechystají. Někdo se dotrkl mého ramene. Bella. To je jedna holka, která se tady všeho bojí. Ustaraně se na mě dívala.

"Co zas?" Kuchařky okamžitě zmlkly. Chudáček Bella. Bella přešlápla z jedné nohy na druhou.

"No...Slečno, Alex...No, poslední dobou jste...Nepřítomná..." Věděla jsem, kam tím mířila. Ano, poslední dobou jsem byla fakt mimo, ale co! Divný lidi potkávaj divný věci! Ach, pardon! Já jsem démon, či - li zrůda! Mně to ale nevadilo, naopak! Vyžívala jsem se ve vraždění. V tom jsem si uvědomila, že mi to zrovna teď dost chybí, ale musela jsem to vydržet! Už brzy mě madam zase někam pošle, abych si zařádila! Poslední dobou se tady dějí divný věci. Hodně divný! A když myslím hodně, tak hodně! Stačí ty moje blbé problémy, že výdám svojí lidskou podstatu. To znělo fakt ujetě! Já jsem z větší části zrůda, ale očividně ve mně něco zbylo. Ten kousek lidskosti, který se chce probojovat ven!

"Ehm, ehm..."Překvapeně jsem sebou trhla. Vrchní kuchařka si mě zvláštně prohlížela. Protočila jsem oči.

"Proboha! Nečumte na mě tak!" Všechny se ke mně okamžitě otočily zády a začaly zase pracovat a vrkat jako nějací ptáci. Slepice! Stoupla jsem si a z kuchyňské linky jsem sebrala prdící polštářek. Dostala jsem totiž výbozný nápad. Houkla jsem na vrchní kuchtu a ukázala na polštářek. "Tohle si vezmu!"

RC: Past - Zahrada nesmrtelnosti

11. března 2014 v 15:28 | Ami |  Recenze
Název: Past/Wither
Autor: Lauren DeStefano
Série: Zahrada Nesmrtelnosti
Počet stran: 368
Rok vydání: 2012
Žánr: Sci-fi a fantasy + Ostatní
Anotace:
Co kdybyste se dozvěděli, kdy - na den přesně - zemřete?
Díky moderní vědě se každá lidská bytost stává tikající časovanou genetickou bombou. Bezohledné manipulace s genetickými informacemi způsobí, že muži se dožívají pouze dvaceti pěti let a ženy dokonce jen dvaceti. V této bezútěšné době jsou mladé dívky unášeny a nuceny žít v polygamním manželství, aby odvrátily hrozbu, že lidstvo vymře.
Tento osud čeká i šestnáctiletou Rhine Elleryovou. Je unesena, aby se stala jednou z vyvolených nevěst a vstupuje do světa bohatství a privilegií. Přestože její manžel Linden k ní chová opravdové city, jediným cílem Rhine je útěk - chce najít svého bratra-dvojče a vrátit se domů. Ale Rhine se musí vypořádat s více problémy, než jak znovu získat svobodu. Lindenův excentrický otec je odhodlán najít protilátku na genetický virus, díky kterému mu hrozí ztráta syna, i když to znamená jít přes mrtvoly, aby prověřil své experimenty…
Tuhle knihu jsem měla už delší dobu zarezervovanou v knihovně. Přišla jsem na ní díky úžasné blogerce Camille a moc jí za to děkuju! Lidi! To byla bomba! Ze začátku jsem se sice trochu zdráhala, ale nakonec jsem udělala dobře, že jsem si knihu vzala k babičce :).
Nejprve začnu...Tak nějak :) Kniha byla napsaná velmi čtivě, ale našla jsem i pár chybiček, které tomu příběhu na kráse neubíraly. Ze začátku se mi do toho nechtělo a říkala jsem si, že to bude zase nějaká kravinka (to já teď velmi často), ale autorka mě velmi a mile překvapila a nemůžu se dočkat, až si sáhnu pro druhá díl :D.
Postavy: Tak jako u všeho! Některé jsem si zamilovala, jiné oblíbila a jiné nenáviděla!
Rein: Hlavní hrdinka. Z počátku jsme si jí moc neoblíbila, ale potom jsem si jí začala oblibovat. Určitě ji moc obdivuju. Ona si dokázala udržet klidnou hlavu v těch chvílích, kdy bych se já složila! Nepatří mezi mé nejoblíbenější, ale mám jí ráda!
Linden: Tfůůj! Ze začátku jsem ho v žádném případě neměla ráda, ale časem mi ho bylo líto. Nic netušící kluk, který brzy zemře...
Pan Vaughn: Divný jméno a divně psychotickej dědek! Tohohle magora jsem nesnášela od první chvíle a doufám, že někdy umře! A brzo!
Jenna: Spolumanželka. No toto. Na záčátku byla velmi tichá! A já jsem se jí nedivila. Ke konci se začala pěkně projevovat a ta její nenávist pomohla Rein a mému oblíbenci! Takže palec nahoru! Bez ní by to nebylo ono, jen škoda, jak zkončila. Tak jako ostatní!
Cecily: Tak ta mě dostala :D! Tohle je zase druhá spolumanželka :D. Nebojte, tak složité to není! Taky nic netušící naivka! Ale bylo jí jen 13! Tak tahleta postavička mi lezla někdy na nervy, ale zase jem jí dost obdivovala. Hlavně na konci. Z malé holčičky musela rychle dospět dospělá žena!
Gabriel: Óóóó! Můj! Bože! Tohohle mého miláčka jsem si oblíbila! Sice neměl v knize takový prostor, ale od začátku jsem ho zbožňovala! Fandím mu!
To jsou tak nějak hlavní postavy. Ale potom tu máme ještě malou sloužící, která sloužila Rein. Ta holka se mi moc líbila, ale nechtěla bych teď vědět, co se s ní stalo...
Takže se moc těším na Horečku a teď bych možná něco z děje, ale nechci Vám nic prozrazovat! Teď už jen hodnocení!

4,5/5 hvězdiček

Přece jen mi ten začátek mi trval trochu déle, než jsem se pořádně začetla, ale jinak skvělé!

Ještě nejsem doma, měla bych se vrátit v pátek! Takže promiňte, že nekomentuju!

Amiin Deník (7.3.)

7. března 2014 v 15:10 | Ami |  Amiin Deník
První zápis do deníčku...


Poslední rasa||1. kapitola

5. března 2014 v 17:34 | Ami
Ahojky! Konečně něco normálního! Kapitola k PR! Vzpomínáte na ten prolog, né?
Pozn.: Tahle kapitola psána před...dlouhou dobou :D



"Proboha, Alex! Na co jsi ksakru myslela?!" Madam Gilotina, jak jsem jí říkala, na mě začala prskat a nadávat mi. Ve skutečnosti se jmenovala madam Olivia. Děsné, ale moje jemňoučké jméno je taky na hovno! Teda, mně se zdálo takové pro srágory! Madam Gilotina si mě měřila povýšeným pohledem. Zamumlala jsem tichou omluvu. Mohla za ní být ráda, protože se většinou vůbec neomlouvám. Ta ženská mi už lezla na nervy a to dost!

"Mrzí mě to, ale ta holka si o to koledovala!" Zakřičela jsem na ni. Ta mrcha si jen odfrkla a pokračovala ve výchovné přednášce. Já jsem jí ale vůbec neposlouchala. Blbka! "Posloucháš mě vůbec?!" Vyjela na mě. Přikývla jsem. Jí to moc nepřipadalo.

"Tak jak to bylo?"

"No, ono..." Začala jsem pomalu. Madam Gilotina pozvedla ruku a já jsem okamžitě zmlkla. Zadívala jsem se do země. Věděla jsem, co teď příjde. Zhluboka jsem se nadechla. "Víš, co tě teď čeká?! Jelikož jsi porušila pravidlo, a to už po druhé budeš potrestána," řekla a já mlčky přikývla. Popravdě, porušila jsem už několik tisíc pravidel, ale v tuhle chvíli se mnou ztratili trpělivost. Chápala jsem to. To určitě! Nechala jsem chcípnout tu mrchu, která by nám pomohla najít toho magora. Tada, abych to upřesnila. JÁ jsem jí zabila. Je to náš úkol. Nemůžu za to, že jsem se narodila jako zrůda. Démon! Neříkám, že se mi nelíbí zabíjení, ale... "Teď jdi do mučírny!" Vyštěkla na mě madam Gilotina a já poslušně opustila místnost. Cestou do nápravné mučírny jsem si neustále opakovala, jaká je to mrcha a to bylo ještě slabé slovo.

***

"Konečně!" Zahřímal drsný hlas, když jsem nakoukla do místnosti. Pomalu jsem se dostavila k onomu muži, za kterým mě ta příšerná ženská poslala. Divým se, že mi rovnou nenechala setnout hlavu. Bohužel jsem pro ni celkem důležitá, ale k tomu někdy jindy. "Pane!" Řekla jsem co nejpevnějším hlasem. Nevěřili by jste mi, ale měla jsem strach. Ano, strach! Polkla jsem, neboť se na mě ten bastar koukal. Řekla bych, že madam Gilotina s ním určitě něco měla. Ostatně, jako s každým odsud.

"No konečně! Košili sundat!" Zatnula jsem zuby. Přece se tady nebudu vyslíkat!

"Ale, pane?!" Pokoušela jsem se ho obměkkčit, ale marně. Podíval se na mě přísným pohledem. Odfoukla jsem si zatoulaný pramen z obličeje. Pomaličku jsem si rozepínala knoflíky. Naštěstí jsem měla pod košilí tílko. Naštěstí. Svlékla jsem si košili a odhodila ji stranou. Lehkým krokem jsem se opřela o sloup, který stál ve středu místnosti. Čekala jsem první ránu. Slyšela jsem, jak muž něco hledá. Normální člověk by to neslyšel, ale já jsem nebyla normální. Jsem démon!

Prásk!

Na záda mi dopadl bič. Sykla jsem bolestí. Cítila jsem, jak by záda pulzují horkem.

Plesk!

Teď už mi hořely i bolestí. Sakra! Do prdele! Zatnula jsem pevně čelist a čekala než to přejde. Po několika dlouhých minutách jsem přestala počítat rány.

Prásk!

Že by patnáctá?! Nevěděla jsem. Začalo se mi mlžit před očima. Všechno jsem viděla rozmazaně. Po čele, tvářích, krku, zádech, všude mi stékal pot smíšený s krví. Záda už jsem skoro necítila, ale otupující bolest ano.

Prásk!

Hlava se mi pohupovala na hrudi. Nevnímala jsem nic, jen bolest. Z ran na zádech mi tekly proudy krve. Ztrácela jsem vědomí. Chtěla jsem se už propadnout do temnoty.

Prásk!

Po téhle ráně jsem ztratila vědomí. To poslední, co jsem slyšela byl smích toho ichtila a Gilotiny.

***

Vklopýtala jsem do místnosti, která se za ty roky stala mým domovem a pokojem. Strávila jsem tu mnoho času než jsem "dospěla" a mohla se vydat zabíjet. Teď už jsem tu moc nepobývala, protože jsem byla věčně na cestách za zabíjením. Až budu doopravdy dospělá (v lidském měřítku) vydám se pracovat na vlastní pěst. Samozřejmě, že budu zabíjet, o tom není pochyb. Takhle to ovšem dopadá, když uděláte nějakou pitomost a necháte se unést. Moje záda byla zkrvavená. Zbičovali mě. Nedivím se jim. Porušila jsem totiž jejich pravidla. Když jsem se probrala z bezvědomí byla jsem ještě v té místnosti. Sama. Oblékla jsem se a šla do pokoje. Když jsem byla v místnosti rychle jsem přešla k posteli a lehla jsem si na břicho. Záda jsem nechala chvíli odpočinout. Po chvíli přišly "služebné". Já jsem je považovala za dobré přítelkyně, důvěrnice nebo něco jiného. Mohla jsem jim říct cokoli. Nemohly to použít proti mně, jelikož měly všechny tři zavázané jazyky. Řekněme, díky mně. Přinesly obvazy. Nádoba na vodu byla v koupelně. Koupelna byla i s vanou. Nechápu, proč tady jsou takové staromódní věci, když jsme v jednadvacátém století! Když mi čistily rány, povídala jsem si s nimi. "Jak se máte? Já se mám celkem fajn, zrovna mě zbičovali, protože jsem zabila nějakou nicku, která nás mohla zavést za tím magorem." A tak to pokračovalo. Jakmile odešly přešla jsem k velkému oknu. Zadívala jsem se na oblohu, která měla naoranžovělou barvu zapadajícího slunce. Záda mě bolela, ale nemohla jsem přestat pracovat. Ano, kápli jste na to! Má práce je zabíjení.



Ehm....Nesnáším nadpisy!

4. března 2014 v 15:24 | Ami
Ahojky!
Já mám takovou radost! Sice už od včerejšího večera, ale co! Já vám to tak trochu popíšu! Celý dny už pozoruju blog Cam a jednou....
Byla jsem na mailu a před tím jsem se byla osprchovat. Když jsem přišla na počítač a následně se koukla do mailu, uviděla jsem takový mail :D (Tohle je trapný popisování! A to jsem si myslela, že bych mohla psát deníček!). Už jsem si kousek toho mailu přečetla a už byla děsně zvědavá! A tak jsem šla na Camillin blog! A konečně jsem tam uviděla ten článek, na který se můžete kouknout:

ZDE!


Jo, někteří už jste to možná viděli, ale to neřeště! Teď už můžu říct, že jsem tu soutěž vyhrála!!! :D Ani nevíte jakou jsem měla a mám radost! Tady je výhra: Kniha - Rozděleni časem - bouře a záložky - vše je od Fragmentu!

Tady kniha, na kterou se děsně těším a už teď si jí hned po mě zamluvila Ell! Já jí samozřejmě budu číst první a dlooooouho!


A tímto bych chtěla poděkovat ještě jednou Cam! A dále pogratulovat Ilonce za nádherné druhé místo a všem ostatním, které jste se zúčastnily! Vaše povídky byly fakt úžasný!
A můžu se zeptat? Co by jste říkaly na deníček? (Už jste si toho všimly? Přešla jsem na rod ženský!)