Duben 2014

Haha - Blázen se vrací!

23. dubna 2014 v 18:56 | Ami
Nazdááárek, lidi!
Tak jsem se Vám vrátila! Hezky jsem si zaflignila: "Měla jsem chřipku" - jako :D
Myslím, že tenhle článek bude zase o ničem - vím, že sem teď nechodím, ale já na blog nemám moc náladu, takže sorry :D Aby jste věděli - Píšu, někdy básním, kreslím, čtu. Teď se chci plně věnovat mé nové povídve Zrádkyni Myšlenek (některé holky už žádaly o polsání a mohla bych je poprosit, aby se mi tady zapsaly, že jsem jim to posílala :D) - i Vy, kteří byste si ji chtěly přečíst...Piště Vy-Víte-kam :D Potom ještě Poslední Rasa - to víte, sprostý povídky! Ty miluju! Potom Identitu...Za kterou by jste mě zabily :)
Teď jsem byly s Ell nakupovat! Koupila jsem si...Hádejte co! ALIANCI!!!! Bože, já se tak těším! Muhaha! (Už zase začínám)
A víte co jsem zjistila? Že jsem šílená! Néé, že by to nebylo známý, ale...Hrabe mi :D Neřešte to!
Omlouvám se všem SB, že neobíjám, ale...Prostě - je teplo a tak! A já si chci trochu užít :D Je to příšerná věta, co?

Líbí?



Identita||Jedenáctá kapitola

15. dubna 2014 v 19:38 | Ami |  Identita
Ahoj!
Chci Vám říct, že na prázdninách budu u baičky, takže tady budou přednastavené články a taky nebudu aktivní!
A Identita! Nezabíjet! Ell by chtěla, takže doufám, že jí nebudete podporovat!
Jinak se omlouvám za chyby :D



Stála jsem v nějakým prdlým výcvikovém centru nebo co to bylo a čekala spolu s ostatními nováčky. Půl hodiny. Nic. Začala jsem počítat čas, ale bylo to marné, jelikož jsem se na to nemohla soustředit. Hodina. Stáli jsme tu už hodinu. Skvělý. Už jsem si myslela, že víc nervózní být nemůžu...
"Sakra, lidi! Uklidněte se!" Uslyšela jsem Michaela, jak křičí. Nejspíš na nás. Otočila jsem se na něj a snažila jsem se mu dívat do očí. On mě vyhledal v davu a jeho pohled se zabodl do mého. Neucukla jsem. Chvíli jsme se na sebe navzájem koukali než to Michael nevydržel. Odvrátil se. Zkřížil si ruce na prsou a čekal, až se uklidníme. Stála jsem tam jako opařená, neschopná pohybu. Ruce jsem zaťala v pěst. Snažila jsem se dýchat zhluboka a v pravidelných intervalech, ale po pěti minutách úporného čekání jsem to nezvládla. Potily se mi dlaně. Oči jsem měla zabodlé do země. Najednou bylo ticho. Vzhlédla jsem. Vedle Michaela stál ten...hajzl, který mě zmlátil pár dnů po mém "příchodu". Ucítila jsem, jak se mi ježí na zádech choupky. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Ohlédla jsem se kolem sebe. Všichni se dívali vpřed. Muž si nás prohlížel. Na chvíli se zastavil pohledem na mně a já si bezděčně musela šáhnout na tvář, kde jem měla tu modřinu. Nezapomínám! To si piš!
"Vítáme vás!" Zaburácel jeho hlas. Rozléhal se po celém výcvikovém centru, či co. V místnosti to zašumělo a ten pitomej chlap pokračoval.
"Doufáme, že si tento výcvik užijete, stejně tak jako my!" Michael začal tleskat a pár přítomných ho napodobylo. Já se ani nehla.
"A teď se rozejděte na...ehm, na stanoviště..." To byl zase Michael. Jak já ho nenávidím! Nenávidím! V tom jsem si uvědomila, jak jsem hnusná. Kousla jsem se do rtu. Klid, klid! Za to můžou hormony. No, ne? Nováčci se vydali různými směry. Já jsem se vydala hledat Adama. Přece by tu měl někde bát. Prodírala jsem se davem, ale marně. Nikde jsem ho neviděla. Začala jsem panikjsem se čímařit. Dostávala dál tím hlouběji do místnosti. Otáčela jsem hlavu do stran, abych měla přehled. Najednou jsem ho uviděla.
Stál na jednom stupínku a mračil se. Zvedla jsem ruku, aby mě uviděl. Marně. Vykročila jsem k němu. Cestou jsem musela do pár lidí strčit, protože pár se jich za mnou koukalo. Škaredě koukalo. Když jsem byla téměř před ním, všiml si mě. Usmál se, ale byl to takový smutný úsměv, který jsem mu nedokázala oplatit. Slezl z jeho vyvýšeného místa a čekal, až k němu příjdu. Vletěla jsem mu přímo do náruče. Sevřel mě pevně. Zavřela jsem oči a nechala jsem se unášet jeho bezpečím. Po chvíli mě od sebe odtáhl a zadíval se mi do očí. Nemusel mluvit.
"Claro, já...Kdyby se ti něco stalo...Ehm...Chci to říct, že jsem...že jsem..." Položila jsem mu prst na rty a Adam se na mě nesouhlasně díval. Najednou se mu rozšířily zorničky a prudce ode mě odstoupil.
"Neotáčej se!" Přikázal mi šeptem. Já byla, ale tvrdohlavá, takže jsem se stejně otočila. Stál tam ten chlápek a pobaveně si nás měřil. Na tváři mu hrál úsměv. Otočila jsem se na Adama. Nejspíš byl naštvaný. Trochu jsem se bála, aby po něm nevystartoval. Musela jsem se ušklíbnout. Ale! Už toho nech, Claro! Nasadila jsem chladný výraz. Ten pitomec se zasmál a něco si zamumlal pod vousy. Adam k němu vykročil. Zatajila jsem dech a kousla se do dolního rtu. Dělala jsem si obavy marně. Adam ke mně natáhl ruku. Pomalu jsem k nim přistoupila. Chlap si mě pobaveně měřil.
"Vypadáš...ehm, jinak než posledně," zasmál se a já zrudla.
"Taky mě těší!" Utrousila jsem jedovatě. Adam se vedle mě zachmuřil.
"Ehm, pane Otowe, tohle je Clara..." Zašeptal Adam zaraženě. Teď už jsem nechápala vůbec nic. Ten nějaký pan Otowe nadzvedl obočí a lehkým krokem přistoupil k Adamovi. Opatrně mě odstrčil a při dotyku se otřásl nechutenstvím. "Zdovolením, mladá...ehm, slečno nebo paní?" Hrklo ve mně. Ještě před chvíli, v Adamově náruči mi bylo blaze a teď bych nejradši utekla. Bože! Jak, jak...Odkud to - propána - ví? Sklopila jsem hlavu a oči zabodla do země. Stihla jsem si ještě všimnout, jak Adam ztuhl. Pan Owen ho meztím poplácal po zádech. "Tak co, chlapče? Jak jde život?" Podívala jsem se na Adama. Ignoroval toho břídila a díval se jen na mě. Zadívala jsem se mu upřeně do očí. Do těch zelených očí, které jsem si hned po prvním pohledu zamilovala. Díval se na mě s nevyřčenou otázkou v očích. Sotva znatelně jsem přikývla. Pan Otowe mu něco složitě vysvětloval, takže u toho zuřivě mával rukama. Neposlouchal. Nikdo jiný neexistoval. Jen já a on. Vpíjel se do mých očí a já nemyslela na nic jiného, než na to, jaké by bylo ochutnat jeho rty. Natočil hlavu na stranu. Vypadal příšerně roztomile a...
"Haló? Slečno nebo paní? Adame? Jste v pořádku?" Trhla jsem sebou. Pan Otowe se na nás díval. Dosti nachápavě. Adam se chystal něco odpovědět, když v tom ho přerušil nějaký hlasitý zvuk. Začalo mi pískat v uších. Pan Otowe spráskl ruce a rozzářil se jako malé dítě. "Omluvte mě," zašvitořil a odskotačil pryč. Přiblížila jsem se blíž k Adamovi a ten si mě k sobě přivinul. Zapořila jsem mu tvář do hrudi. Chytil mě za bradu a donutil mě, abych se mu podívala do očí. Nemusel nic říkat. Nic.
Adam mě pustil a stoupl si na své vyvýšené místo, kde měl dobrý výhled. Opodál něco horečnatě popisoval pan Otowe. Zadívala jsem se na Adama. Na světle vypadal mnohem líp. Dokázala bych se na něj dívat celé hodiny.
"Sluší mu to, co?" U ucha mě zašimral něčí dech. Otočila jsem hlavu a uviděla pana Otowa. Přikývla jsem. Pan Otowe chytil jeden můj neposlušný pramen vlasů a zastrčil mi ho za ucho. Hnusilo se mi to. Ucítila jsem kopnutí. Teď? Teď ne? Zalapala jsem po dechu, protože kopance následovaly. A byly mnohem intenzivnější. Snažila jsem se odolat nutkání, položit si ruku na břicho, ale udělala jsem to. Ohledla jsem se na pana Otowa a teď na mě nechápavě valil oči. Došlo mu něco? Netušila jsem, jelikož se hned dal do řeči, jak si to náležitě užiju, ale já ho neposlouchala.
"...a je mi líto toho tvého, jak ho nazvat? Přítele? Ano, ano. Muselo to pro tebe být tragické. Doufám, že ti řekl, že tu měsíc před tím než jste se údajně našli 'žil' ?" To mě zarazilo. Trochu jsem zavrávorala. Pan Otowe se začal vzdalovat. Všechny zvuky se ztlumily. Cítila jsem, jak jsem dopadla na zem a jak někdo křičí mé jméno. Nejspíš Adam. Když mi klesla hlava na podlahu, zřítil se ke mně Adam. Něco na mě křičel, ale já ho neslyšela. Jen jsem se dívala na tu jeho tvář. Náhle jsem vykřikla bolestí. Zkroutila jsem se a Adam si mě opatrně přitáhl do náruče. Znovu jsem vykřikla. Tentokrát slabě. Zhluboka jsem se nadechla. Zavřela jsem oči. Chvíli byl klid, ale potom mým tělem otřásla další křeč. Poté na mě dolehla celá tíha situace. "...Claro? Slyšíš?" Adam. Otevřela jsem ztěžklá víčka a zadívala jsem se do té úžasné tváře. Adam se nademnou skláněl a tvář měl staženou úzkostí. Sykla jsem. Adam se otočil a něco vykřikl. Znovu a znovu.
"Prosím! Pomoztě mi! Je TĚHOTNÁ!" Zakřičel z plných plic. Otřel mi zpocené čelo nějakou látkou a zpíval mi tu melodii, jako předtím. Teď jsem tu píseň poznala. Byla to hymna. Naše hymna. Moje bývala hymna. Hymna Vládních. A potom jsem se propadla do nekonečné tmy.


Křehkost a výtlem

10. dubna 2014 v 19:40 | Ami
Ahojky!
Ehm, ehm...Teď jsme přišly z kina :D Byly jsem na Rio 2 a fakt pěkný, ale o tom až příště :D Tááákže...Chystám se předělat menu. Potom mám rozepsaných pár nezveřejněných povídek a jednu, až jí dopíšu bych chtěla poslat do nějakého nakladatelství a potřebovala bych nějaké čtenáře :) Povídku bych Vám zasílala na e-mail...takže, kdo chce - tak do komentů!
A co jsem to ještě chtěla? :D To víte, výpadky paměti :D Tohle bylo tak informačně...Ehm! A jooo! Do konce týdne by tady mohla/měla přibýt Identita, takže se těště! A co říkáte na malý úryvek z povídky Křehkost, která měla být původně poslána do soutěže u Cam?


Seděla jsem v posteli a nohy si přitahovala k hrudi. Kolébala jsem se sem a tam. Dívala jsem se do tmy. Není divu, je teprve...Naklonila jsem se pod záminkou, abych se mohla podívat na mobil a zjistit kolik je hodin. Byl to ale špatný nápad, jelikož se mi zase udělalo špatně a bylo mi na zvracení. Začala jsem zhluboka dýchat. V duchu jsem si opakovala samé nesmysly, abych nemusela přemýšlet nad tím, že budu co nevidět zvracet. Už jsem to nevydržela. Raději půjdu na záchod a ulevím si než abych tady...čtyři hodiny seděla a koukala do prázdna. Pomalu jsem odhodila peřinu stranou, abych mohla co nejštrněji vyléz z postele. Když jsem z ní byla venku nával nevolnosti trošku pominul, ale pořád tu byl. Došla jsem ke dveřím, které byly celou noc a celý den zavřené. Skoro nikdo nemohl dovnitř. Jen já ven i zpátky. Porichu jsem otevřela dveře a vyšla na chodbu. Koukla jsem se směrem ke koupelně. Musela jsem projít kolem ložnice rodičů. V tuhle chvíli mi přišlo, že se do koupelny nedostanu, jak byla daleko! Šouravým krokem jsem se vydala ke koupelně. Snažila jsem se jít tiše, ale můj stav mi v tom nijak nepomáhal. Když jsem došla ke dveřím stiskla jsem kliku a protáhla jsem se do místnosti. Chvíli jsem tápala než jsem našla vypínač, kterým bych si mohla rozsvítit. Než jsem ho našla stačila jsem se nakopnout o...o židličku, která tam stála pro mojí malou sestru. Naštvaně jsem zaklela. "Do prdele!" Mluvení mi pomáhalo. Tak za 1) Nemusela jsem byslet na to, že je mi děsně, za 2) Mluvení dokáže úspěšně zahnat zvracení a na další si zrovna nemůžu vzpomenout. Konečně jsem nahmatala vypínač a zmáčkla. V koupelně se rozzářilo tak jasné světlo, že jsem musela přimhouřit oči. Jakmile jsem si na světlo zvykla, sedla jsem si na stoličku a čekala. Pocit nevolnosti se v těchto podmínkách dostavil brzy. Naštěstí jsem byla připravená. Rychle jsem doskočila k záchodové míse a rozkašlala jsem se. Skoro jsem drtila záchodové prkýnko než záchvat pominul. Vrávoravě jsem vstala a přešla k umyvadlu. Pustila jsem vodu, namočila jsem si ruce a opláchla si nejprve pusu a poté i celý obličej. Už jsem chtěla zhasnout a jít si lehnou, když v tom do koupelny vtrhla máma. Zmateně a rozespale se na mě koukala. Jakmile uviděla moje pozvracené pyžamo...Ó můj bože! Moje pyžamo! Zaraženě a trochu káravě se na mě dívala. "Už zase?" Zeptala se naštvaně. Přikývla jsem. Máma mě ještě chvíli pozorovala a poté mi udělala přednášku. "Prosím tě, můžeš mi říct, co se zase děje?! Jak to, že se to vrátilo?!" Připadalo mi, že je na pokraji hysterického záchvatu. Už mi bylo dobře, ostatně jako výdy, když se tohle dělo. "Mami! Sakra! Přestaň mě z toho vinit! Vyřiď si to s ním," pohodila jsem hlavou k ložnici. Máma se na mě chvíli nevěřícně dívala. Otočila se a odešla si lehnout. Byla jsem příšerně naštvaná! Pokrčila jsem rameny a zhasla jsem světlo. Poté jsem se vydala tápajíc ke svému pokoji.

Psáno Magií||2. kapitola

5. dubna 2014 v 14:00 | Ami |  Psáno Magií
Čauky, lidi!
Jak se máte? Omlouvám se, že nekomentuju a tak, ale teď, když je venku hezky, tak s Ell chodíme často ven, takže není čas...
A schválně - Komu je to jméno povědomé? Je to tak trochu naschvál! Tak hádejte!
Za případné chyby se omlouvám, tohle jsem psala já, takže... :D Kritiku, názory - víte kam :D



PENELOPE


OXFORD - 23. 7.

Jmenuji se Penelope Graiová, ale skoro pro všechny jsem jen Pen. Jsem z městečka, teda z města Oxford, kde bydlím společně se svou matkou a jejím přítelem v malé vile, která se nachází poblíž centra města. Je mi patnáct a chystám se odjet studovat do Londýna na prestižní univerzitu University College London. Mámin přítel je dost bohatý, ale máma tady v ,,malém" městě nechtěla vyvolávat moc velkou pozornost. A proto žijeme jenom ve vile. Ano, někomu by se mohlo zdát, že když řeknu "jenom", že jsem nevděčná nebo tak. Ovšem, máme sluhu, který tu byl už… Při té příležitosti, když tuhle vilu koupila moje drahá babička. Naštěstí se můj život brzy změní. Doufejme.

Poprvé jsem to zpozorovala před měsícem. Den, dva na to, my na jedné webové stránce začala psát dívka. Byla jsem vážně ráda, že jsem s někým navázala kontakt, jelikož se mi to někdy moc nedařilo. Každopádně jsem si začaly psát a někdy jsme si i volaly. Po našem… Nevím kolikátém rozhovoru se mi svěřila, že cítí nějaké podivné vibrace. Přesně v tu dobu, kdy jsem je pocítila já. Přišlo mi do divné, ale něchtěla jsem ji rozrušovat, takže jsem si to nakonec nechala pro sebe. Lucy, ano, tak se jmenuje, je z Londýna. Chodí na University College London. Není to náhoda. Chtěla jsem jít studovat do Londýna, ale máma byla proti. Řekla mi, že až si tam najdu nějakou pořádkou školu, tak prosím a podívejme! Máme tady školu, ještě k tomu s mojí kamarádkou. Máma ví, že s ní navazuji kontakt, ale John - tak se jmenuje její přítel a můj náhradní otec, s tím nesouhlasí. Prý to může být nějaký úchylák. Což jsem stoprocentně zamítla po prvním hovoru. Tenhle můj nevlastní otčín mi někdy, tak dobře, dost leze na nervy. I zrovna teď.

,,Mamííí!" Zakřičela jsem na mámu, která byla nejspíš v kuchyni a něco vařila. Já jsem ležela ve vaně s vroucí vodou. Ve vodě plavaly okvětní lístky měsíčku. Podle mámy je to léčivá bylina. ,,Mamíííí!" Znovu jsem zakřičela z koupelny. Byla jsem naštvaná, jelikož mi ten blbej otčín klepal na dveře a křičel: ,,Pen! Okamžitě otevři! PENELOPE!!!!" Bože, už jsem toho měla plné zuby. Máma pořád nešla. Vzala jsem si ze stoličky ručník a utřela si ruce. Vzala jsem do rukou mobil a pustila si na plnou hlasitost Hallelujah od Alexandry Burke. ,,Penelope Graiová! Okamžitě ztlum tu hudbu a-" Zabušil na dveře otčín.

,,Trhni si nohou!" Zakřičela jsem přes hudbu. Ten blbeček pořád řval, ale já si ho nevšímala. Byl mi ukradený. Pořád jsem nechápala, co na něm máma vidí. A nechápala jsem, proč se rozešla s tátou. Zavřela jsem oči a ponořila se do vody, která byla taková mastná od okvětních lístků. Když mi docházel dech, vynořila jsem se nad hladinu a zhluboka dýchala. Už jen pár týdnů a pojedu do Londýna! Konečně. Ještě chvíli jsem se zavřenýma očima poslouchala hudbu a nechala jsem se omývat vodou.

Po chvíli začínala být voda studená, takže jsem raději vylezla. Zabalila jsem se do ručníku a osušila se. Chvíli jsem se zaposlouchala, a když jsem zaslechla televizi, byla jsem spokojená. Odložila jsem ručník a začala se oblékat. Vzala jsem si do ruky kalhotky a nasadila si je. V hromadě oblečení jsem se snažila najít ponožky a ještě pár kousků oblečení. Jakmile jsem se oblékla, zahleděla jsem se na svůj odraz v zrcadle. Dívala jsem se na patnáctiletou Penelope, která po prázdninách nastoupí na univerzitu v Londýně. Své hnědé vlasy jsem si nechala rozpuštěné a mokré splývat na záda. Olivové oči rámovaly celkem husté řasy, nad kterými se klenulo obočí. Zadívala jsem se do svých očí a pocítila slabé chvění rukou. Vibrace, které se objevily před měsícem. Už jsem věděla, co bude následovat. Pořád jsem se na sebe dívala v zrcadle, když v tom jsem to uviděla. Za mnou se začala nabírat pára, která se tam vzala evidentně z vody. Otočila jsem se k ní a vyčkávala. Sakra! Sakra! A je to tady!

Začaly se mi chvět ruce a mírně vibrovat. Najednou se to stalo. Ruce se mi rozzářily a vyšel z nich dým černé páry. Tak jako vždy, jen barva byla pokaždé jiná. Tmavě růžová, fialová, modrá, šedá a černá. Samé temné barvy. Ruce mi pořád slabě jiskřily a brnělo mě v nich. Po chvíli byly tak citlivé, jako vždy po tomto "kousku". Zavrtěla jsem nad tím hlavou a trochu roztříštěná jsem se vydala do pokoje, abych mohla CHATovat s Lucy a konečně se jí se vším svěřit. Než jsem ovšem stihla otevřít dveře pokoje, do hlavy se mi vryla jedna jediná myšlenka: Zase kousek chybí. Kousek mě!

Referát

2. dubna 2014 v 18:25 | Ami
Nazdárek!
Dneska bych Vás chtěla o něco poprosit! No, ona nám učitelka hudebky dává referáty a já se taky trochu s Kačenkou hádám, kdo si vezme Ellie, jelikož na ní máme zálesk obě a ani jedna jsme ještě nebyly :D Takže já jsem tak trochu...přemýšlela, co do zálohy :D A potřebuju pomoc! Napiště mi, kterou!

Celeste Buckingham

P!nk

Ellie Goulding

Avril Lavigne

Irma (ta se mi i líbí, co Vám?)

Haha! To jsou trochu závažnější kandidáti! Tak kdo?
A v pátek další kapitola PM!