Květen 2014

První Stříbrná kniha snů

28. května 2014 v 18:36 | Ami
Ahoj!
Dneska to nebude recenze na, jak již název prozrazuje, Stříbrnou od Kerstin Gierové, která napsala legendární a nezapomenutelné Drahokamy! Které větčina lidí tady zná! A teď už ke zmíněné knize!

Múza z Paříže

20. května 2014 v 19:14 | Ami
Ahoj!
Mám tady další kapitolovku! Jmenuje se Múza z Paříže!
Předem se omlouvám za chyby!!! Ale za...prostě za chvíli bude hokej a já toho musím ještě tooolik stihnout!
Názory, kritiku do komentářů!


Lucian


Pozoruji ji již delší dobu. Dívku s rusými vlasy a zelenýma očima. Je dokonalá! Teda, alespoň pro mě.

Chodím do téhle kavárny už tři týdny. Každý pátek. Kvůli ní, protože kdykoliv sem oříjdu někdy jindy, není tady, a když se zeptám tak jakoby neexistovala. Teď tu je, sice se svojí kamarádkou, ale je tu a já mám šanci. I když malou, ale mám.

"Hééj!!! Země volá Luciana!" Něčí ruka mi zuřivě zamává před obličejem. Prudce zamrkám. Otočím hlavu a zadívám se do Thomasovy rozzářené tváře.

"Jo, dobrý! Jsem tady..." Zamumlám. Promnu si spánky. Thomas mi (nejspíš na probuzení) udeří štouchanec do žeber. Syknu.

Protočím oči. "Copak? Už zase pozoruješ tu Neznámou?" Zasměje se.

Pobouřeně se na něj zadívám. Chci se zatvářit naštvaně, ale místo toho mi zacukají koutky. "No, vlastně jo!" Pousměju se a střelím pohledem k mé Neznámé.

Právě se něčemu směje. Její zuby se na slabém, avšak zářivém světle zatřpytí.

Po chvíli, aniž bych se od ní odtrhl pohledem se k ní hnědovláska nakloní a něco jí pošeptá. Rusovláska se podívá mým, teda naším směrem.

Prudce sklopím oči k zemi. Pootočím hlavu tak, abych viděl na Thomase. Zírá na ně. Prudce ho kopnu do holeně, až se na mě otočí s naštvaným výrazem. Hodlá mě tady před všemi seřvat, ale na poslední chvíli si to rozmyslí.

Uznaně pískne. Risknu pohled na dívky před sebou. Všimnu si, jak si mě Rusovláska prohlíží. Uhne pohledem.

Thomas mě vezme kolem ramen. "Kamarááááde! Ta má grády! Ale musím uznat, že ta Hnědovlasá taky není k zahození!" Mlaskne. Musím se rozesmát a to pořádně nahlas, takže se několik lidí otočí naším směrem.

"Pardon," zamumlám. Thomas se zazubí. "Jde se randit, kámo!" Zacukruje a potom dodá: "Naše Filles Mignonnesčekají!"

Psáno Magií||3. kapitola

18. května 2014 v 17:26 | Ami |  Psáno Magií
Lidi!
Já na to tak trochu zapomněla :D Ell to udělala trochu jinak, takže je to z pohledu Lucy i Pen!


3. kapitola

Lucy, Londýn - 24.7.
"Mami, nemáš dýňová semínka?" Zakřičela jsem, když jsem sbírala schody do kuchyně. "Pročpak, broučku?" Zeptala se matka ustaraně a já si jen ukázala na cukající oko. Matka omluvně zavrtěla hlavou a já si hlasitě povzdychla. Tušila jsem to, mamka měla na dýně alergii. Proto jsem již měla na sobě černou mikinu s obrázkem lebky se sluchátkama, což přišlo mému tátovy vždy ohromně výstižné. A ani nyní mě toho neušetřil. "Jé, my máme v rodině jasnovidku, ale nemusela jsi nám hned prozrazovat, jak budeš vypadat za pár let!" usmíval se na mě od stolu. Hodila jsem po něm lehce vražedný pohled. To vyvolalo jeho hlasitý, upřímný smích. Mamce jsem řekla, že si pro ty dýňová semínka skočím a ona mi do ruky vrazila kus papírku a bankovku. Přikývla jsem a ze stolu ukradla kousek tvarohového závinu. Nikdy jsem nepochopila mámino nadšení pro tvarohové záviny, které ovšem měla skvělé. Za chvíli již jsem vybíhala z našeho malého řadového domku do normálního deštivého rána. Dotěrné kapky mi bubnovali o bílý deštník pokrytý drobným černým vzorem. Do mého oblíbeného supermarketu to sice nebylo zrovna kousek, ale já se i v deštivém počasí ráda prošla. A navíc, dnes jsem tam šla s důležitým úkolem - koupit si dýňová semínka! Bydlela jsem v ulici Garden Mews, což bylo kousek od Hyde parku, který jsem si zamilovala. Bankovku jsem měla spolu s nákupním seznamem v kapse mikiny. Dneska vážně nebylo nejtepleji. Déšť byl v Anglii obvyklý, takže jsem na něj byla docela zvyklá. Nevadil mi, jako jiným. Například mojí sestře. Byla o dva roky starší a odešla studovat do Francie. Právě kvůli tomu dešti. Zabraná do svých myšlenek jsem nakonec vytřepala z deštníku vodu a vstoupila do obchodu. Od pultu se na mě usmívala silnější hnědovlasá paní s malýma očima, která mě již dobře znala. Kývla jsem na ni a zmizela v oddělení pečiva. S pytlíkem rohlíků, hladké mouky, kakaa a balíčku čokolády jsem spěchala pro ty svá dýňová semínka. Vzala jsem ty nejlevnější a zamířila k již zmíněné usměvavé ženě.
"Jsem doma!" zavolala jsem, když se za mnou zaklaply dveře. Deštník jsem spořádaně smotala a pověsila na tmavý věšák v rohu předsíně. Ten se nebezpečně zakymácel, ale já ho ignorovala. Tenisky jsem uklidila do botníku a oklepala i ze sebe vodu. Připadala jsem si u toho jako pes. Na kuchyňskou linku jsem položila igelitku s nákupem a odcizila svoje dýňová semínka. Bylo něco po deváté, já se rozhodla dát si hodinu pravidelného lenošení/dospávání. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem se podívala na Chat. Po chvíli krátkého povídání s Pen, která byla již kupodivu na PC, do pokoje vešel můj táta. "Nezapomnělas doufám, že jedeme na Wimbledon?" zeptal se a já zavrtěla hlavou, jakože nezapomněla. Ale ve skutečnosti se mi to dočista vykouřilo z hlavy. Taky jsem se zabývala daleko důležitějšíma věcmi. Například mými záludnými vibracemi.

Penelope, Oxford - 24.7.
Otevřela jsem chat a hledala jsem někoho, se jménem Lucy. Našla jsem jí za chvíli a začala jsem si s ní psát. Potřebovala jsem se někomu svěřit, a ten někdo byla Lucy. Než jsem něco stihla odeslat, předběhla mě Lucy.
LUCY: Ahojky!
JÁ: Ahoj, Lucy!
LUCY: Začínám mít pocit, že se se mnou něco děje…
JÁ: Hm a co?
LUCY: Začínám cítit nějaké… Ach ne, to je táta, jedeme na Wimbledon!
JÁ: :D Wimbledon? :D To je vtipný! A.. Mohla bych ti něco říct?
Čekala jsem snad deset minut na odpověď, která nepřicházela. Úžasný! Zaklapla jsem notebook a šla si lehnout na postel. Žuchla jsem tam a zavřela oči. Bylo to příjemné! ,,Penelope!" To nemám ani pět minut pokoj! Otevřela jsem znuděně a otráveně oči. S naštvaným ufouknutím vzduchu jsem se postavila na nohy a pomalu se začala přemisťovat dolů do kuchyně. Sešla jsem schody a cestou z nich jsem pořád dokola nadávala. Napochodovala jsem do místnosti a nasupeně se postavila před muchlající se "rodinku". Bože! "Ehm, ehm…" Zakašlala jsem na znamení, že jsem tady. Máma přestala líbat otčína a zadívala se na mě. Zářivě se na mě usmála.
"Ahoj, zlato! Jak se máš," Zeptala se mateřsky. Ha, ha! Já jí prokoukla!
"Skvěle!" Zabručela jsem. Máma nakrčila obočí.
"Co ten pohoršený výraz?" Nakrčila jsem nos a sama pro sebe jsem se uchechtla. Než jsem stačila odpovědět, otčín se otočil a přejel mě pohledem od hlavy až k patě. Co je zas? "Proboha! Penelope! Co to máš na sobě?!" Nechápu, o co mu zase jde. Vždyť jsem měla na sobě jen…Ehm- oranžové tílečko s nápisem na prsou, který nesl: SEXY. Nohy mi obepínaly modré pumpky s kapsami, ve kterých jsem měla schovanou MP3 a v druhé sluchátka, které jsem většinou používala jen k mobilu. Na nohou jsem měla bílé ponožky a na nich jiskřivě žluté tenisy s tkaničkami s křiklavým odstínem zelené. Protočila jsem oči a už jsem se chtěla otočit, ale ten ničema mě zase okřiknul: "Penelope! Mluv se mnou!" Nasupeně jsem se nadechla. Už toho mám tak akorát dost. Nevydržela jsem to a tak, aniž bych se otočila, jsem na něj ukázala prostředníček. "Pen-" Začala zvýšeným hlasem máma, ale už ani ji nenechá ten... Nechtějte, abych byla sprostá! Už ani ji nenechá domluvit. "Mladá dámo! To už jsi vážně přehnala!" Zakřičel na mě. Pomalu jsem se přesouvala ke schodům, když v tom mě ten otčím chytil za zápěstí. Pokoušela jsem se mu vyškubnout, ale marně.
"PUSŤ MĚ!" Zařvala jsem na něj v zápalu boje. Pořád mě držel. Zápěstí mě začalo trochu pobolívat.
"Johne, opatrně…" Zašeptala prosebně máma. Trochu by mě zajímalo, co se mnou udělá. Myslím tenhle pitomec a pitomec je ještě slabé slovo!
"Neboj se, Emily," křiknul na mámu přes rameno. "Jenom jí dám rodičovskou lekci!" Zašeptal si pro sebe. A pro mě. Teď už jsme stoupali po schodech směrem k mému pokoji. Jakmile jsme došli ke dveřím, zeptal se:
"Kde je klíč?!"
"Co? Já nevím!" Teď už jsem taky křičela.
"Jak chceš, Penelope!" Houkl na mě a postrčil mě do pokoje. Vklopýtala jsem dovnitř a poté dopadla na postel. Otčín vkročil do pokoje a za sebou zavřel dveře. Z obýváku jsem ještě zaslechla mámin ustaraný hlas. On si ho přesto nevšímal a zabouchl. Posadila jsem se na posteli a čekala, co se bude dít. Otčín ke mně přišel a...
Plesk!
Na tvář mi dopadla jeho ruka, která tam jistě zanechala rudý otisk. Zvrátila jsem hlavu na stranu. "Ty…ty…" Zasyčela jsem. Otčín se na mě díval s povytaženým obočím. To by mě zajímalo, co na něm máma vidí! Než jsem se nadála, bylo tu to znovu.
Plesk!
Já ho jednou zabiju! Říkala jsem si dokola v duchu. Najednou se mi udělalo…divně. Ucítila jsem ty staré známé vibrace. Bože! Teď ne! Zadívala jsem se upřeně před sebe. Ani jsem nemrkla. Začalo se mi mlžit před očima a dlaně se mi začaly zároveň třást i potit. Divné! Dlaň mi začala rychle pulzovat. Čekala jsem, že z ní zase vyjde ten nějaký kouř, ale nic se nestalo.
Plesk!
To byla očividně poslední kapka. Nevědomky jsem roztáhla dlaň, z které vyšel kužel omamného, nafialovělého světla. Zírala jsem na svou ruku tak upřeně, že se mi vše začalo rozmazávat. Pořád ještě z mé dlaně prýštilo světlo, ovšem už slabě. Nevím, co se se mnou dělo po tom, ale pamatuji si, jak jsem jako smyslů zbavená udivené koukala na otčínovo tělo, které leželo na podlaze. Nejspíš byl v bezvědomí. Ta nafialovělá mlha, která vypadala jako světlo, nebo co to bylo, byla už pryč. Najednou se mi udělalo tak špatně, až jsem musela zavírat oči bolestí. V hlavě mi příšerně tepalo. Třásla jsem se zimou, i když v pokoji bylo přetopeno. Pomalu jsem se zhroutila. Jako ve zpomaleném záběru jsem šetrně dopadla do peřin. Než se mi zamlžilo definitivně před očima, moje poslední myšlenka patřila Lucy: Potřebuju tě! Lucy!


Nekonečná láska

15. května 2014 v 19:14 | Ami
Ahoj, lidi!
Dlouho jsem se nehlásila, ale...ŽIJU!!!
Tak, co se stalo po tu dobu, co jsem tu nebyla? Nic moc! Ve škole jsme s Ell dělaly gyros :3 Fakticky skvělá zábava! Jednou jsem to sice trošičku přesolila! Ale tím trošičku myslím to, že to bylo totálně nepoživatelný :D
A...pančelka nás přesazovala! A hádejte s kým sedím! S Ampapou (já vím, ségra, já vím! Máš to horší!) Naštěstí jen do pondělí! Potom zase šup zpátky za Ell!
Ale teď už k hlavní části...Hádejte, co se bude dít?! Nevíte, co? :D
Dobře, dobře! Já...A Ell jdeme zítra do kina! A že nevíte na co? Na NEKONEČNOU LÁSKU! Samozřejmě si ještě před kinem nakoupíme knížky :3! Viděla jsem trailer a to mi stačilo! Takhle nějak vypadaly e - maily, které jsme si posílaly s Ell!

Já: Mám zrovna srdeční zástavu!!!!!!!!!!!!!!
Ell: proč?? :-)
Já: Chci do kina! A to hned!!!!!!!!!!!!!!!!
Ell: Ehm, ehm?
Já: (odkaz) + Už jenom kvůli tomu traileru!
Ell: Tak ségra, to není možný, zrovna jsem ho dokoukala! Kdy na to jdem? :-)

Já jsem z ní prostě nemohla! Takže jdeme do kina! A v sobotu bude u Ell spát! Takže...to bude taky něco! Posledních pár dnů jsme na PC dělaly jen tohle: E-maily, filmy, e-maily, filmy...


+ Trailer


PS: A stejně nejlepší byla hláška Ellnesinýho taťky, kterou už si do písmene nepamatuju! Ale na jejím blogu se dříve nebo později objeví hlášky, takže...TADY ...Okay! Tak to tam není! Budu si stěžovat!

RC: Aliance

6. května 2014 v 19:48 | Ami |  Recenze

Název: Aliance
Autor: Veroniva Rothová
Série: Divergence/ Povstalecká trilogie
Počet stran: 364
Rok vydání: 2014
Žánr: Sci-fi, fantay, romantika
Anotace: Tris a Tobias jsou opět spolu, ale společnost a systém, v kterém oba vyrůstali a kterému oba věřili, je v troskách. Systém frakcí je kompletně rozvrácený, rozhoří se souboj mezi jednotlivými vůdci toužícími po moci, ale všichni ve skutečnosti touží po jediném - po pomstě. A svět za plotem obklopujícím celé město se zdá ještě nemilosrdnější. Pokud však Tris chce ochránit své blízké, musí se vydat právě za hranice svého rodného Chicaga. A zde odhalí tajemství, které je ještě více šokující, než čekala.

Tak okay, lidi!
jsem v pohodě ted už jo! Kdo by čekal tak strhující závěr? Já teda ne! Tušila jsem, že by se něco takového mohlo stát, ale do posledního okamžiku jsem doufala!
Tahle kniha je naprosto o něčem jiném než o tom, co jsme výdali v předchozích dílech. Je to o tom, že se naše skupinka vydá za hranice, za město...
A teď jen okrajově k postavám:
Tris - Moje úžasná rebelka! Kdo by si tuhůe hrdinku neoblíbil? Já jsem si jí zamilovala. Někdy bych ji za tu obětavost zabila, ale...Prostě tak! Já jí mám ráda, i když to skončilo, jak to skončilo!
Tobias - Omg! Já...Taky ho miluju :D Ta láska a city, které choval k Tris...Prostě dojárna. Musím se přiznat: Někdy byl na facku!
Christina - Co o ní říct? Prostě skvělá kamarádka, kterou by si přál mít každý.
Uriah - ...A jsem u toho. Měla jsem tohohle človíčka neskutečně ráda! Ta jeho vtipnost! V tomhle díle byl takový sešlí, ale já bych se mu nedilila.
Caleb - Ach, já nevím! Nevím, co k němu říct, snad jen to, že...Mu odpouštím.
Cara - Nechápu, jak jsem si ji mohla na konci oblíbit?! Tak jo, je to raální. Ze začátku jsem ji nemusela, ale ke konci mi přišla fajn.
To jsou takové postavy, které potřebuju zmínit, ale ještě je tu Nita - Naprostá mrcha! Ale líbila se mi!
A ještě Matthew - Toho jsem si taky oblíbila. Takový vzbouřenec!

Dobře! Ten konec! Lidi, já jsem brečela! Přiznávám se - brečela jsem a ne jen jednou.

PROČ? PROČ? PROČ, SAKRA!
TO MI PROSTĚ NEMOHLA UDĚLAT. NEJRADŠI BYCH NEKOHO ZABILA!

Tahle nějak vypadali poznámky k tomu konci! A já to prostě musím udělat!
Začátek spoileru: ,,Ach jo! Proč musela Tris umřít? Smrtící sérum - tomu odolala, ale postřelení - to nééé! Já...Strašně jsem chtěla, aby byli ti dva moji miláškové spolu!!" Konec spoileru!
Asi budu zase brečet! Končím! Tuhle recenzi a knihu, nevím jak ohodnotit! Recenze - Fuj! Kniha...

Já nevím, jak s hodnocením!
Kniha mě trošililinku zklamala, ale i překvapila ! Takže jsem v čem? V háji! (Slušně řečeno). Ale ten konec. Veronice se povedlo to, co jiným autorům knihu zkazí! A to byl konec! I když jsem si ho představovala jinak, tak mě ohromil! A proto nemůžu jinak.
Hodnocení: 9/10
Rozhodně si knihu neváhejte přečíst! Je téměř dokonalá! Mějte se a co říci na závěr? Jen tohle...!